Jak se žije nemocným v Ugandě - II. - Státní nemocnice v Kawolo

          Druhý den po příjezdu do Buikwe jsem absolvoval návštěvu několika zdravotnických zařízení v okolí. Velmi mě zajímalo to, v jakém kontextu se zdravotní péče v oblasti Buikwe poskytuje.  Jak máme z pozice Evropanů rozumět úrovni nemocnic v Ugandě? Vždyť v Ugandě, alespoň tak to tam na mě působilo od okamžiku, kdy jsem tam přijel, je všechno jinak. Slova, která používáme v České republice, tam mají úplně jiný význam.        

         Například pokoj ve kterém jsem bydlel (ten na včerejších fotkách není)... Když jsem se v něm ubytoval hned po příjezdu do Ugandy, říkal jsem si, jak je to skromné. Byl tak maličký, že se tam nevešel pomalu ani kufr. O sociálním zařízením raději pomlčím. Ale budiž. To bylo hodnocení Evropana. Když jsem potom na konci pobytu (po zkušenostech z venkovského regionu Ugandy) bydlel prakticky ve stejném pokoji, říkal jsem si, jak je to luxuní ubytování. Srdečně jsem se usmál, když jsem si toto rozdílné hodnocení uvědomil.

          Peníze mají velkou moc. V některých velmi chudých regionech až moc velkou. Může se stát, že nemocnice, do kterých investuje Evropa velké peníze, zlikvidují okolní nemocnice tím, že "přetáhnou" jejich personál i část pacientů. Zbylí obyvatelé, kteří žijí kolem těchto nemocnic pak ztrácejí přístup k lékařské péči, protože se nedostanou do oné podporované nemocnice. Je to tedy velká otázka, jakým způsobem a kam investovat. Dobrý úmysl na jednom místě může škodit na místě jiném. To vše se pokusím ukázat ve svém fotoseriálu. Musí se tedy postupovat velmi citlivě a kontextuálně. Prakticky to znamená, že je nutné zapojovat do těchto projektů v maximální možné míře místní lidi, protože je to jejich kontext, jejich lidé a koneckonců i jejich vlastní rodiny. To platí i pro hodnocení úrovně lékařské péče. Nelze jen tak jednoduše přenést měřítka kvality lékařské péče z jedné oblasti a aplikovat je v jiné. Medicína není jen biologie, ale také kultura a socioekonomický kontext.

          Vraťme se ale na naši cestu.

          Kawolo je státní nemocnice, v českých poměrech krajská nemocnice. Do ní ostatní nemocnice, jako např. církevní nemocnice v Buikwe, mají posílat složité případy. V praxi je to ale velmi často tak, že nemocnice v Kawolo posílá své pacienty do nemocnice v Buikwe a pacienti z Buikwe do Kawola nechtějí.

         Ještě k fotografování v nemocnici. Vždy jsem měl svolení administrátora nemocnice a toho, kdo nás doprovázel. Měl jsem přitom samozřejmě obrovské dilema. Na jednu stranu se na fotkách ukazují místní poměry, které si nedokážeme v českém kontextu vůbec představit. Na druhou stranu tam vidíme trpící lidi. Nebylo by ale lepší těm lidem nějak pomoci? Co oni z toho mají, že je někdo fotí? Proto je pro mě důležité, aby se tyto fotky vnímaly jako pomoc těmto lidem, jako upozornění, že přes všechnu pomoc se dá žít a stonat tak, jak uvidíme. Byla to pro mě taky velká osobní škola. Zcela konkrétně jsem tam poznal to, co jsem tušil z obrazovek CNN. Tedy že drtivá většina obyvatel na zeměkouli bojuje denně o holý život. Fotil jsem proto, aby se na tyto lidi nezapomělo a abychom věděli, že vůči nim máme velký dluh.

Vítejte ve státní nemocnici Kawolo. Pro několik desítek pacientů zde pracují dva lékaři.

Vlevo je pavilon dětského oddělení. Pro mě bylo velmi zajímavé, až jsem se styděl, že jedno z dětí na zdi je nakresleno jako běloch (ono to tedy není na fotce moc vidět). Nesetkal jsem se s tím poprvé.

Interiér dětského oddělení (co se týče tmy, tak tato fotka příliš nezkresluje). Nejčastější dětské nemoci jsou malárie, podvýživa, těžká chudokrevnost (v hodnotách, které evropské dítě spolehlivě nepřežije) a HIV. To, že každé dítě má u postele maminku, je životní nutnost. Svoji rodinu mají v nemocnicích i dospělí pacienti.

I přes všechno jsou děti s maminkami, když jsou spolu, šťastné.

Toto bohužel není sklad inkubátorů...

Čekárna a lékárna. Pacient dostane od lékaře předepsaný lék, jde do lékarny, kde ho plně zaplatí. V Ugandě zdravotní pojištění neexistuje.

Operační sál.

Operační sál.

 Sušení prádla. Nemocní mají obvykle ložní prádlo své vlastní. Chtějí prostě mít v nemocnici svoje.

Interní oddělení nemocnice. Jeden pokoj pro ženy, druhý pro muže. Není tomu tak dávno, co takto velké pokoje jsem viděl i v jedné české fakultní nemocnici.

Private room.

Osvěta. If you have TB, you might have HIV.

 Vpravo nádrž na dešťovou vodu. Nutné vybavení každé nemocnice v Ugandě.

A to už jsou záběry z dalšího státního zařízení. Jde o Medical Centre Buikwe. Je to zařízení v tomtéž městě, v jehož nemocnici jsem pak i pobýval. Medical Centers jsou něco jako ambulantní zařízení, která jsou v každém větším městě. Většinou je vede bakalář medicíny. Pracují v příšerných podmínkách a přesto, že si jich jsou velmi dobře vědomi, nás přijali velmi vlídně. Jsou to nesmírně stateční lidé, ktří pracují pro ty nejchudší.

 Lékárna.

Konvice na vodu. Voda se dá pít buď balená nebo převařená.

HIV poradenství. V zemi se děje aktivní HIV testování, nemocní dostávají léky většinou zdarma.

Tady jsme v okolí Medical Centre Buikwe. V těchto podmínkách se pracuje.

Také okolí Medical Centre Buikwe.Tady se prodává nějaké ovoce.

Obchody v okolí Medical Centre. Dva žluté štíty upozorňují na velmi rozšířené prodejny mobilních telefonů a kreditů. Když už jsme u toho. Volat do České republiky z mobilu , který má ugandské číslo je asi 23x (!) levnější, než volat z mobilu s českým číslem.

Tady si každý kupuje maso.

Uganda Czech Development Trust

(http://www.charita-adopce.cz/staryweb/index.php?id=0002066)

Odjíždíme do další nemocnice. Pohled z pozice spolujezdce.

Předjedeme ho?

Předjeli jsme ho. Vzorně zprava, jak se v Ugandě sluší. Měli jsme vynikajícího řidiče.

Příště: Jak se žije nemocným v Ugandě - III.  - Nyenga, Nkokonjeru