Jak se žije nemocným v Ugandě - I. - Cesta z Kampaly směr Buikwe

          Před několika dny jsem se dostal k zajímavé zkušenosti. Mohl jsem strávit několik dní v Ugandě, v okolí Viktoriina jezera a zabývat se tím, jaká je tam lékařská péče. Nejlíp se to ukáže na obrázcích, protože alespoň pro mne byl obsah slov používaných v Evropě úplně jiný než v Ugandě. Jak například popsat slovy situaci ve státní nemocnici Kawolo? Jak vysvětlit, že se zdravotní péče na vesnicích poskytuje venku? To se prostě musí vidět.

           Cestoval jsem z Prahy přes Amsterdam a Nairobi do Entebbe. Entebbe je jedno z mezinárodních letišť Ugandy a nachází se na jednom z poloostrovů Viktoriina jezera. Přistávací dráha je napříč poloostrovem, takže se přistává a startuje z jednoho okraje na druhý. Z letiště jsme jeli do hlavního města Kampaly, kde jsme přenocovali, protože jsme do Ugandy přiletěli před půlnocí. Už cesta z letiště byla pro mě, coby zarytého Evropana adrenalinovým zážitkem. Existuje snad jen jedno pravidlo a sice nenechat se přejet nebo srazit. Je na každém, jak se k tomu postaví. Na silnici se prostě jede, nikoliv brzdí. Pravidla silničního provozu jsou pouhou inspirací k tvůrčí práci.

          Ubytovali mě v jednom církevním zařízení v Kampale. Říkal jsem si, jak je to skromné. Pak vypadla elektřina. To je v Ugandě běžné. Čelovka to jistila. Sprcha. Lok slivovice. Spánek. Další den dopoledne cesta do centra hlavního města, nákup balené vody, chleba a jednoho sýra. Výměna dolarů za šilinky. Rázem byl ze mě milionář. Stojí za to ten pocit zažít aspoň jednou v životě.

          No a pak cesta do venkovské oblasti směr Česko-ugandská Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe.         

Vyrážíme z ubytování v Kampale do vesnické oblasti distriktu Buikwe. Buikwe se nachází na severním okraji Viktoriina jezera a patří mezi bohatší části Ugandy. I na periferii hlavního města jsou prašné cesty, hořící skládky odpadu a pneumatik. Tady ovšem vidíme idylku, dobré ananasy, slunné počasí, prostě Uganda, perla Afriky.

Jezdíme vlevo..., tedy jak kdo.

Prodat a koupit se dá všechno.

Zřejmě taxík. Boda-boda, boďák. Odveze vás odkudkoliv kamkoliv. On nezabloudí a zaplatíte jen pár šilinků.

Tady už začíná trochu přituhovat. Tedy ne, co se týče teploty :-)

Chudá země, krásní lidé.

Je fajn, když vám portlandský cement prodá tahle krásná dívka.

Tak a loučíme se s asfaltem.

Sjíždíme z hlavní cesty do venkovské oblasti směrem nemocnice v Buikwe.

Reklama na havarijní pojištění. Don´t be lax, insure with Pax (pointa má být zřejmě v tom, že pax je latinsky mír. Kolik lidí to ale může v Ugandě vědět?).

Koloniální architektura. Pak jsou to už jen variace na téma...

A takto tam vypadají všechny cesty. Tedy pokud máte štěstí a zrovna neprší. Vlevo zajímavá dopravní značka: Maminka vláčící dítě do školy. U nás známe pod názvem Pozor děti.

Banánovníky rostou všude. Doslova za barákem. Jeden banán stojí sto šilinků. Ale kupují je jen cizinci.

Všichni chodí spořádaně vlevo, tedy vlastně vpravo. Jinak je cesta smrtelně nebezpečná. Všichni se ale tváří vyrovnaně. Dopravní nehodu jsem neviděl ani jednu.

Čím dál od hlavního města, tím chudší... Tady je to ale ještě velmi dobré.

Příprava tradičního materiálu na stavbu domků. Nepálených cihel.

Matatu. Taxík-autobus. Uveze až 22 lidí. A možná i víc. Náklad samozřejmě berete s sebou.

Vesnice v lese.

Příště: Jak se žije nemocným v Ugandě - II. - Kawolo - státní tvář ugandského zdravotnictví