Po čase jsem jel opět z Pardubic do Brna. Bylo to po náročném dni. Přijímací zkoušky na vysokou školu. Ne tedy moje. Člověk si časem přesedne i na druhou stranu barikády. Hlava mi hučela z horečné snahy těch, kteří chtějí na vysokou. Často jsem úpěl, občas však zasvitla jiskérka naděje, že by se třeba přece jen dalo něco dělat.
Večer jsem se tedy vydal domů. V Pardubicích jsem nasedl do expresu Johannes Brahms. V uších mi zněly některé jeho skladby. Říkal jsem si, škoda, že nejedu Mahlerem. To by mi asi sedělo víc. No, nevyšlo to.
Vlak jel z Berlína do Vídně. Bylo poměrně plno. Se sevřenou dušičkou jsem hledal trochu volnější kupé, kde bych mohl v klidu strávit cestu. Nutno podotknout, že jsem skutečně jedno takové našel. Bylo úplně volné. Krásně čisto, nikdo si tam nepovídal, nebaštil bagetu, nepouštěl si do sluchátek nějaké těžce „in“ příšernosti. Všiml jsem si, že několik lidí minulo moje kupé, jako kdyby taky hledali místo, kam se pohodlně usadit. Ke mně to však nebylo. Snad by se mě to i dotklo nějak osobněji, ale byl jsem rád, že mám klid. Vidina překrásné cesty až do Brna. Prostě paráda. Sen.
Pak jsem šel na WC. V mém věku se již musím sklánět před jistými danostmi. Celá záhada se vyřešila, když jsem se vracel. Na dveřích, kde jsou obvykle údaje o případných rezervacích, byl nápis „dámský oddíl“. Onen kdysi tolik diskutovaný, proslulý, „dámský oddíl“! České dráhy, díky za vaši snahu! Ode dneška jsem pro!
