Tanganika
Mělká noc, chladná a nevlídná, ji umrtvovala svou nekonečností. Prosila v ní alespoň
o spánek, a když nad ránem přišel, trhavý a neklidný, byla vděčná.
Proto teď nechtěla oči otevřít, přestože věděla, že už neusne.
Cítila se zbitá a unavená, jako by spala jen vteřinu.
Vždycky si prodlužovala ranní vstávání. Neskákala rovnýma nohama do nového dne. Nebyla ten typ. Zachumlaná v přítmí ložnice do prohřátých přikrývek, pokrytá vůní jeho kůže, poslouchala známé zvuky a pomalu promýšlela nadcházející chvíle až k večeru.
Dnes bylo jiné ráno.
Budu muset vstát, jít se umýt, učesat a zapnout mobil.
Myšlenkami chtěla donutit tělo k pohybu, ruce k činnosti. Mozek pracoval, ale vůle chyběla. V podbřišku cítila tupé údery.
A pak si to znovu uvědomila.
Odešel. Zabalil si pár věcí, mezi dveřmi se ještě jednou otočil, jakoby se chtěl ujistit, že všechno správně pochopila, a rozloučil se tím rozpačitým pohledem. Mělo to být to jediné, co měl v úmyslu jí tady nechat.
Ještě teď se jí jeho výraz odrážel jasně a zřetelně pod řasami. Ten pohled neznala. Byl pro ni stejně nový jako noc, kterou prošla.
Nikdy ji nelitoval. Znal ji na dřeň kostí a věděl, že by ji jeho lítost porazila, zpřetrhala kořeny, kterými byla pevně vrostlá do země, ukotvená v její úrodné hlubině, odrala kůru jejího neohebného, pevného těla, polámala větve košaté koruny. A přesto se tak podíval.
Zaposlouchala se do té ohlušující němé prázdnoty kolem sebe, ale nezaslechla nic z toho, co jí celá léta probouzelo.
Proud vody ve sprše, jeho falešné pohvizdovaní, kroky po kuchyni, pískot konvice, necítila vůni ranní kávy, kterou jí vždycky připravoval a tahal ji tak z tepla postele. Cítila jen ty tupé údery ve vlastním těle a slyšela ticho.
Hlasitě do něj vydechla a konečně otevřela oči.
Byl říjen. Nezvykle teplé ráno se vkrádalo do ložnice skrze průhled mezi závěsy chabými, stále ještě jasnými slunečními paprsky. Dívala se na kužel světla, který dopadal k nohám postele. Zahýbala v něm chodidly.
Hýbu se, uvědomila si sama sebe. Přežila jsem, dýchám, vidím, vnímám. To půjde. To přece musí jít.
Těžce se posadila na posteli a odhodlaně se pohledem dotkla prázdného místa vedle sebe. Nejistě vystrčila ruku, přejela bílé prostěradlo a rozplakala se.
Slabost jí zvrátila zpátky do polštáře. Chytla jej křečovitě oběma rukama, přitiskla pevně k tváři
a začala křičet.
Co se stalo? Co se to jen stalo? Co může udělat? Co dělat?
Věděla, že nemůže vůbec nic.
Byl to silný chlap, dlouho o věcech přemýšlel, a když už něco řekl a k něčemu se rozhodl, nedělal kompromisy.
Tak plakala a křičela, aby svým hlasem zahnala nepřítele, který jí bubnoval v útrobách a svíral duši jako skořápku prázdného kropenatého vajíčka, rozbíjel ji na kousíčky a každý ten malinkatý úlomek se prořezával až ke krvi pod nehty zoufalých rukou.
Nevěděla, jak dlouho to trvalo, ale když přestala, necítila úlevu.
Musím vstát, přikázala si a jako obvykle si představila dnešní den. Na ty další nenašla odvahu. V tuto chvíli se jí však zdálo, že dnešek bude tím nejtěžším v jejím životě. Bude muset všem říct, jak to s nimi je.
Tak ať to mám za sebou. Nebudu to oddalovat. Těžce vstala a rozhrnula závěsy. Slunce jí pohladilo po tváři a ramenech. Otevřela velké prosklené dveře do zahrady a studený vítr, který se vehnal do ložnice, roztřásl její tělo.
Vždycky spala nahá. Měl to rád. Přivřela oči a znovu hlasitě vydechla.
Tak se taky nadýchni, přikázala si a nasála vzduch do plic. Nehluboce a slabě. Tak ještě jednou. Donutila se počítat nádech.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.
Na tři vteřiny zatajila dech a pak slyšitelně vydechovala.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.
Bubeníkovo sevření neochotně povolovalo a ona si uvědomila, že s ní přesto bude celý den, možná že i ten další a možná už napořád.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, nutila plíce k pohybu a bubeníka k útěku. Neustále dech prohlubovala a představovala si, jak z ní s každým jejím výdechem neochotně vylézá ústy jako Džin z lampy.
Pak znovu ucítila, že jí drkocá chlad. Schoulila své tělo do vlastního objetí, aby se zahřála, přivřela dveře a sáhla po županu, ležícího na bílém koberci vedle postele.
Nikdy nedopustil, aby jí byla zima. Zažili spolu spoustu chladných rán, mrazivých nocí tam venku, ale nikdy ji nenechal napospas nepohodě.
Očima podvědomě zabloudila do rohu ložnice k velké prořezávané plastice africké ženy kmene Makonde. Šaty obrovské černé postavy se vlnily těly lidí a zvířat v tanci, lovu, běhu, aby tím pohybem a pohledy vzhůru k její krásné tváři vyjádřili obdiv, oslavili její sílu a plodnost, vytančili naději úrodných dešťů, požehnali lovcům, vymodlili nepřetržitý tok dostatku pro svůj národ. Podle prastaré legendy, kterou po generace vyprávěli makondští šamani u rodových ohňů, první muž tohoto afrického kmene tolik toužil po ženě, že si ji vyřezal z ebenového dřeva a pak prosil bohy, obětovával jim z každého svého úlovku a každého trsu čajovníku, ať jí vdechnou život. Dělal to tak dlouho, až ho nakonec vyslyšeli a oživili tu černou krásku, aby svého muže milovala, starala se
o něj a rodila mu děti.
Trpce se usmála.
Opravdu se osprchovala a udělala si kávu. Voněla stejně, jen v ní chyběla něha, která jí až do včerejška tak samozřejmě zvala ke stolu.
Těžce dosedla na židli a její oči se nad okrajem hrnku zatoulaly k velké barevné fotografii na stěně jídelny. Bubeník v jejím těle začal tlouci do kůže jak pominutý.
Tanganika. Jezero Tanganika. Jejich první společná cesta. Jak je to dlouho? Dvacet let?
„Mám pro tebe překvapení,“ řekl jí tenkrát.
Ještě teď cítila, jak se zatajeným dechem čekala, až to vysloví. Ještě teď viděla jeho oči. Pevné, živočišné oči lovce.
„Jedu do Afriky. A chci, abys jela se mnou.“
Neptal se chtěla bys, neptal se můžeš, svým chci rozhodoval, a jí se to líbilo.
Ale nebyl autoritativní a chladný jako její otec, který ji vlastně ani neznal.
On ji znal.
Někdy měla pocit, že z pradávna. Že spolu už jednu cestu šli, že spolu stavěli chrámy, že dýchali stejný vzduch, pracovali na stejném poli, vyhřívali se pod stejným sluncem, šeptali stejné modlitby, mokli ve stejném dešti.
Cítila to, když se na ni podíval, dotkl se jejího těla, promluvil.
A když byli poprvé v Africe, kde ucítila tu vůni, o které jí vyprávěl, věděla, že ji přivedl domů.
Proto milovala jeho chci, proto se nebála, proto byla klidná, proto milovala ten černý kontinent.
Odvrátila pohled od fotografie a rozhlédla se po prázdné jídelně.
Čekala jí další těžká chvíle dnešního rána. Vstala a těžkými kroky přešla do předsíně. Sáhla po své kabele a poslepu hledala mobil. Pátrala rukou v nepřehledném prostoru a ptala se sama sebe, proč nenosí malé kabelky na rtěnku a řasenku jako její kamarádky. Protože tam většinou tahám jeho rukopisy, odpověděla si okamžitě. Připomněla si, jak si z ní vždycky dělal legraci kvůli jejím objemným kabelám.
„Vypadáš jako šerpa,“ škádlíval ji.
Konečně mobil vytáhla a s nechutí jej zapnula. Vrátila se zpátky ke kávě a znovu se sesunula na židli.
Bííp,bííp. Bííp, bííp,…
Jedna zpráva za druhou.
Zavolej! Vzkaz od mámy. Zase jedna básnička od letitého kamaráda, kterého opustila milenka
a jeho to vyzpívalo k sonetům.
Jsme v baru, doraž. Včerejší vzkaz od Soni. A spousta promeškaných hovorů. Marcela, sestra
a samozřejmě několikrát nakladatelství. Čekali na jeho rukopis. Musí jim vysvětlit, že teď už mu agendu dělat nebude, že teď už nebude jednat místo něj, že od teď je všechno jinak. Všem to musí říct.
Tak do toho.
Rozhodla se. Mobil vytáčel číslo její matky. V té krátkosti přemýšlela, proč je tak těžké říkat vlastním matkám o životních prohrách.
A jestli je přirozené, abychom stále hledali jejich ochranitelské náruče, do kterých utíkáme, bez ohledu na věk a délku cesty, kterou jsme ušli.
„Ale, ahoj, dcerko. Včera jsem ti několikrát volala. Zase jsi měla vypnutý mobil. Tebe sehnat! Já jsem stará ženská, ale vždycky mám mobil zapnutý, vždycky jsem dostupná.“
Přesto, že začátky jejich rozhovorů byly stále stejné, trpělivě celá léta čekala na laskavost
a empatii. A dnes je tolik potřebovala. Ale proč měla čekat něco jiného? Její matka vždycky začínala rozhovor výčitkou, uštěpačnou poznámkou. Jejich vztah byl zvláštní. Matka ji neustále připomínala její nedostatečnost.
„Mami, pokud bych byla doma u televize, neměla bych problém. Ale já lítám celý den, mobil mám přes den téměř přirostlý k uchu, dopoledne přednášky, spousta jednání se sponzory, večer chodíme po divadlech, vernisážích, nebo jdu jen na víno s holkama. Večer prostě nejsem na příjmu. Víš to už roky.“
Nesnášela tuhle telefonní mobilitu. Přišlo jí drzé a arogantní, nemít ani minutu pro sebe, být k dispozici. Jakoby volající seděl u vás doma v křesle, sledoval každý váš pohyb, slyšel každé vaše slovo, hrabal se vám v myšlenkách a úmyslech a vy jste ho nemohli vyhodit za dveře
a zamknout.
Jen velmi neochotně byla součástí mobilního světa, protože chtěla být součástí náhod
a nečekaností, klevetění nad vínem, účesů a make-upů, grimas a úšklebků, vrásek kolem očí, smějících se rtů, tepla podané ruky, barev svetrů a sukní, chtěla všechno zažít, vidět, cítit, chtěla být u toho.
„No, ale kdyby se mi udělalo špatně, ani bych se tě nedovolala,“ pokračovala matka.
„Zavolala bys Janě," připomněla jí existenci její druhé dcery. “Nebo bys zavolala na pevnou linku“.
„Vždyť nejste pořád doma!“
Ano, to měla pravdu. Maminky mají vždycky pravdu.
„Dobře, mami. Bylo ti včera špatně?“
Mně bylo špatně ke zvracení, pomyslela si.
„Ne, ne. Jsem v pořádku, opravdu. Jen jsem se chtěla s tebou poradit. Jedeme s Maruškou na ten wellness víkend do Vrchlabí. Já vůbec nevím, co si vzít s sebou. Je podzim, jsou to hory a to počasí je tam všelijaké, ale nechci si toho brát moc. Nepotáhnu se s tím k autobusu a kdoví jak je to potom daleko, a…“
„Mami, řekla jsem ti, že vás tam odvezu,“ přerušila jí.
„Ale ne, ne. My se tam nějak dopravíme. Vím, že nemáš čas."
„Mami, odvezu vás tam,“ zopakovala důrazně. „Kdy přesně jedete?“
„Čtyřiadvacátého. Máme tam být okolo oběda. Já taky nevím, jestli si mám vzít plavky. Máme tam bazén a vířivku. Na ty procedury, to je jasné, že plavky nepotřebuji, ale do toho bazénu?“
„Mami, nikdy jsem na žádném wellness pobytu nebyla, takže nevím, ale plavky mají dvě deka, ty si můžeš klidně přibalit.“
„No, to je vlastně pravda,“ odsouhlasila, „a jestli nás odvezeš, bude to milé. Já tě ale nechci obtěžovat, máš toho hodně. A vlastně, co vy? Co vy děláte?“
Čekala tuhle otázku.
Vždycky měla pocit, že matku odpověď vlastně ani nikdy nezajímala, ale vždycky ji položila. Ptala se proto, že jí dělalo dobře, když mohla své kamarádce Marušce, stejně staré, sedmdesátileté dámě vyprávět že Sáva je zase s Cyrilem v Africe nebo že Cyrilovi vyšla nová kniha.
Chlubila se, ale jí samotné nikdy nepřestala vyčítat, že se kvůli tomu tulákovi vzdala své vlastní kariéry, svých vlastních ambicí.
Nemohla pochopit, co se stalo s její dcerou, když otevřel dveře nakladatelství.
Rozevlátý, zarostlý, mladý a impozantní.
Přišel se svým prvním rukopisem na konzultaci s šéfredaktorem. Nepřišel pokorně, ale energicky a sebejistě. U nohou mu ležel celý svět i s Afrikou, kterou přišel představit. Vzdálenou, černou krasavici, zpívající zvuky pouště, savan a stepí, oděnou v jejich barvách a chřestící dřevěnými korálky.
Dostala jeho rukopis na stůl. Byla to její první velká práce. Měla posoudit, jestli je k vydání.
Když odcházel, mezi dveřmi zaváhal, jakoby na něco zapomněl a pak se na ni zadíval. Chvíli prozkoumával pohledem její oči a pak řekl: “Chci vás pozvat na večeři.“
Bylo rozhodnuto.
„Haló, no tak jsi tam?“
Vrátila se zpátky.
„Cyril včera odešel,“ řekla krátce.
„On je zase na cestách? To tě nevzal s sebou?“ nepochopila matka.
Ne, tentokrát mě s sebou nevzal, pomyslela si trpce.
Vteřinově přemýšlela, jestli to tak nemá nechat. Říct, že odjel na delší čas a pak to postupně matce oznámit. Připravit ji. I když Cyrila neměla moc ráda, tohle pro ni bude šok. Pak se rozhodla.
„Ano, odjel. Bude pryč asi dva měsíce. Budu mít teď víc času, takže vás odvezu do toho Vrchlabí.“
„Tak dobře. Ještě si zavoláme. Já už trochu spěchám. Jdeme s Maruškou ke kadeřníkovi. Už vypadám hrozně.“
Matka na sebe vždycky dbala.
„Dobře, zavoláme si. Přijdu za tebou na kafe. Teď budu mít opravdu víc času.“
„Ano, těším se.“ Zavěsila.
Ne, jí nemohla říkat takové věci po telefonu. Zajde za ní a všechno jí poví. Chtěla, aby matka viděla její tvář a z ní přečetla, že ačkoliv se jí svět vychýlil z osy, dostane se z toho.
Všem to řekne tváří v tvář. Vyřídí všechny záležitosti po téhle malé smrti se ctí a statečně. Krok za krokem. A tím prvním bude nakladatelství.
Přešla do šatny a začala vybírat vlajku pro dnešní den.
Hana Bendy Matějčková
O psíkovi a nerudné paní
To zas bylo krásné odpoledne...
Hana Bendy Matějčková
Jaro nesměle ťuká na dveře a zmije útočí
Tento blog není rozhodně pro slabší povahy, pro lidi s ofidiofobií, či ty, kterým se hadi jen hnusí. Těmto lidem doporučuji, aby přiložená videa neotevírali!!! Těm, kteří je přeci jen otevřou se omlouvám za nekvalitu, způsobenou starým mobilema respektem rozklepanýma rukama .
Hana Bendy Matějčková
Pátrala snad i Merkelová
Kamarádce Táně závidím skoro všechno. Je krásná, oblíbená, má psa, žádné další závazky, nádherný byt, volné víkendy s dobrou společností, a kdo ví, co ještě bych napočítala. Co jí ale závidím nejvíc, je její šéf.
Hana Bendy Matějčková
Jak vypěstovat romantika
Pěstit romantika je opravdu zapeklitá záležitost. Zpravidla se k vám totiž nadějný proutek dostává k roubování jaksi opožděně. Maminka už z něj stačila udělat neohybný kmínek, který je zvyklý na pečlivou zálivku, kvalitní výživu, občasné přihnojování a rozmazlování jemným, výchovným řezem.
Hana Bendy Matějčková
O tom, jak Pánbíček štrikuje
Nějak tak si to představuju. A někdy to i tuším. A někdy to dokonce i vím.
| Další články autora |
Otevírací doba obchodů 17. listopadu 2026 může překvapit. Kam lze vyrazit na nákupy?
Listopadový státní svátek letos připadne na úterý. Jak bude na Den boje za svobodu a demokracii a...
Konec Skylinku přináší nové ceny i pravidla. Co musí zákazníci stihnout do konce listopadu?
Satelitní televizní služby v Česku prošly významnou změnou. Nabídka se nově sjednotila pod značkou...
MAPA: Klíčovou křižovatku v Praze 4 čeká uzavírka. Kvůli metru D se bude objíždět
Výstavba nové trasy metra D významně ovlivní provoz na jedné z klíčových křižovatek v Praze. Práce...
Potkani v Praze nemají klid. Deratizátory doplňují nečekaní spojenci
Potkani v pražských stokách letos neměli zrovna klidný rok. Pražské vodovody a kanalizace (PVK)...
Praha zažije první Pyžamovou jízdu metrem. Cestující vyrazí v nočním úboru až do Motola
Vyrazit ráno do pražského metra v pyžamu? Za normálních okolností by člověk nejspíš sklidil pár...
Peníze vyčleněné na obnovu obcí po povodni nejsou, chybí přes 10 miliard
Chybějí peníze a dokud nebudou, nemůže stát další obnovu po povodni podpořit. Starostové...
Shanghai Electric zavádí průmyslovou umělou inteligenci do výroby těžkých plynových turbín a služeb po celou dobu jejich životnosti
Šéf KRNAP má náhradu za odvolané náměstky, jde o dlouholeté pracovníky
Správa Krkonošského národního parku (KRNAP) má po týdnu od odvolání obou letitých náměstků dva...
Vlak zavadil o větve stromu ležícího u kolejí, provoz přes hodinu stál
Provoz na železniční trati mezi Českými Budějovicemi a Plzní dnes zhruba 1,5 hodiny stál. Vyžádala...

Chystá se vaše dítě na střední? Vyhrajte voucher od Přijímačky krok za krokem
Chystá se vaše dítě na střední? Vyhrajte voucher od Přijímačky krok za krokem
- Počet článků 24
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1284x



















