Ó, matko, ó, matko

My matky si myslíme, jak jsme skvělé a nepostradatelné, pečující a ochranitelské, a je to i pravda. Ale ty naše dětičky, kterým se věnujeme od rána do večera, to někdy vidí úplně jinak.

Možná že to se svojí starostlivostí občas přeháníme.
"Co jste měli dnes ve školce k obědu?"
"Rejži".
"Počkej, tu jste měli včera".
"Tak brambory", dává vám pidi ratolest najevo, že ho s dennodenními otázkami na téma stravování nemáte otravovat. Dneska si navíc ani polední menu nepamatuje. Péťa Binhack jí totiž dal pusu v umývárně. A že byla trochu uslintaná? Nebyla! Byla to ta nejsladší, protože první
a z lásky.

Pak povyroste, ale je to tady pořád.
"Kolik máš dneska jedniček?"
"Dvě".
Uspokojivá informace. Večer otevřete žákovskou knížku a tam zjistíte, že se písemka
z matematiky nějak nepovedla a váš poklad má za čtyři.
"Jak to, že máš čtyřku z písemky?!"
"Nevím".
"A jak to, že jsi  to neřekla?!"
"Ptala ses na jedničky".
Drzost odpovědí je nepřehlédnutelně faktická. Vytahujete esa z rukávu. Učit, a žádná televize,
a počítač už vůbec ne, a kasárník, a ven možná někdy.
Tatínek je lepší, čtete z výrazu v obličeji malé bytůstky, tatínek tolik neprudí. Hlava rodiny si totiž v této vypjaté chvíli hraje na mima a za vašimi zády dělá posunky a obličeje: klid, to dáme dohromady, máma má jen záchvat.

Rostou dál a je jim šestnáct a otevřeně se postaví vašim prehistorickým názorům. Chtějí se dívat vlastníma očima, nadechnout se po svém, samostatně se rozhodovat. Matka totiž bývá občas hysterická, naprosto ničemu nerozumí a její představy jsou směšně odlišné od těch jejich.
A vy jste opravdu hysterická, když otevřete dveře jejich pokoje a nemůžete se dostat k oknu, abyste vyvětrala. Uprostřed místnosti totiž leží hromada oblečení, učebnic, krabic a krabiček, papíru, všechno pěkně v jednom chumlu. Před omdlením vás uchrání jedině tlak, který vám stoupl vysoko nad normu.

Pak přijde vaše princezna konečně ze školy domů a vy místo pozdravu ječíte: „Tak děvenko, dneska ani na krok a uklidíš si ten binec, který máš v pokoji! Tam už jenom schází, aby v té hromadě měly blechy rozcvičku!“
Dítě kouká naprosto nechápavě, pak chápavě. Á, je to tady zase. Poslušně se tedy zavře do svého království a vy jste spokojená, že dojde k nápravě.

A pak to slyšíte.
Brnk, brnk, Cé, Gé. Dítko neuklízí. Hraje na kytaru! No to snad není možné, pomyslíte si. Co to má znamenat? Tak to ne! Vlítnete do pokoje a zařvete: „Říkala jsem, že si to tady máš uklidit!“ Prásknete dveřmi a slastně se zaposloucháte do ticha. No, to by bylo! Ticho trvá asi dvě minuty
a je to tady zase.
Brnk, brnk, Ami, Dé. Tlak opět povyskočí. Povyskočíte i vy, běžíte, rozrazíte dveře znovu, vlasy se vám připíchnou ke stropu, oči probodávají milované dítko.
„Hele, ty koncertní umělkyně, odlož tu kytaru a okamžitě si tady ukliď!“
“Ale já jsem uklízela“. Dvě minuty?, pomyslíte si, a abyste nekřivdila, očima přejedete hromadu. Stav je naprosto stejný, nehnutý.
„To myslíš vážně? Tohle tady okamžitě zmizí!“, navigujete tedy do konkrétna. Nejste si totiž jistí, že vaše dítě přesně chápe, co po něm chcete. Úplně vás zblblo.
Zase prásknete dveřmi, a aby vás neskolil infarkt, kysele se radujete, že má dcerka vlastní názor.
Po dalších dvou minutách se z pokojíku opět linou tóny a dcera se navíc pustí do zpěvu.
´Nadešel asi poslední den, podívej, celá planeta blázní´… To je jako vzkaz, nebo co?  Ochrnete.
´…a já neuroním, ani slzu pro ni, jenom zamknu dům´. A ještě citově vydírá!
Opět a znovu rozrazíte dveře, přeskočíte hromadu, která stále ještě nezmizela, a vyrvete kytaru z dívčích rukou. Mrsknete s ní do kouta, ta zaprotestuje, stejně jako oči vašeho vykuleného dítěte, 
a vy pouštíte milion voltů. „Ty si ze mě děláš srandu, nebo co?“
“Ale já už si uklidila“, řekne vaše ratolest rozhodně. „Tohle považuješ za uklizený?“ Vztek. „Jo, já to považuju za uklizený!“. Rebélie.
Vytřeštíte oči ještě víc, rozrazíte okno, seberete hromadu, která vás tak rozčiluje a vyhodíte jí do náruče přírody. V třívteřinovém letu průzorem, kdy beztížný stav zruší kompatibilitu dotčeného, zahlédnete jednotlivé barvy svetrů, sukní, šatů, jeansů, triček a šátků a napadne vás, že to je trochu přes čáru. Ó, matko, ó, matko.
Ale pak samy sebe přesvědčíte, že čas vítězství pro vaši ratolest ještě nenastal, že ještě chvíli musí trénovat. Otočíte se a tónem vládkyně rodu řeknete: „Tak teď to považuju za uklizený já!“
Dítě na vás němě zírá, přemýšlí, jestli nemá vytočit Linku bezpečí, a vy jdete do kuchyně, uvaříte si kávu a pomalu se uklidňujete.

Ale není vám dopřáno na příliš dlouho. Po pěti minutách znervózníte znovu, protože z pokojíku se opět line Carpe Diem.
Vždyť jí to tam rozkradou, říkáte si a vzpomínáte, co všechno jste vlastně ve vzduchu viděla. Ježišmarjá, ty batikované šaty co stály dva tisíce, jé, straussky, pomóóc!, a ten obrovský šátek z indické prodejny, ten stál dvanáct stovek. Vždyť ta holka chodí líp oblékaná, než vy! Kdo ji tak rozmazlil? Táta! No jasně!

Vylítnete ze židle a zpátky k preludujícímu dítěti. Dívá se na vás pohledem: vidíš, jak blbneš, v čem já musím žít? Došlo ti to, matko? Opět nabíráte. „Snad si ty věci půjdeš posbírat, ne?“ Klidně odpoví: „Já jsem je z toho okna nevyhodila. A měla jsem tam i občanku, lítačku na MHD, ID kartu do školy …“
Vydáte ze sebe zvuk masajského bojovníka krátce před tím, než podřízne kozu k obětině. Dcera pozná, že jde o život, odkládá konečně kytaru a loudavě a pomaloučku, tak abyste si ještě užila, jde před dům.

Pak samozřejmě ve škole povykládá spolužákům, jak se jí zbláznila maminka a nutně potřebuje odbornou pomoc. Ti s ní kamarádsky jdou do Šárky na uklidňující cigárko, po škole ji ochranitelsky doprovází až k domu.

Před domem leží u popelnic stará, polorozpadlá skříň, kterou tam někdo vyhodil. Celá parta se u ní zastaví. „Tvoje máma asi zase uklízela“, usoudí jeden z nich.
A i když skříň do vaší domácnosti nikdy nepatřila, máte nálepku jako stožár vysokého napětí, a už vždycky s vámi budou spolužáci vaší dcery mluvit velice obezřetně.
A nakonec vám Ježíšek přinese hezké, barevné pastelky, protože budoucnost máte celkem jasnou. To abyste si mohla u Nešpora v léčebně po večerech kreslit.

Použita část textu písně Carpe Diem skupiny AG Flek

==========================================================================