Na pranýř s matkou! Na pranýř s ní!

Opičí láska. Mateřská láska. Kde jsou hranice? Červené světlo STOP! nesignalizuje. Nebo snad ano?

Všichni jí říkáme Irenko.
Pro její křehkou krásu.

A přesto jsem ji mnohokrát viděla bojovat jako lvici o své místo na slunci. Spoustu bitev vyhrála, spoustu prohrála, ale poraženectví jsem u ní nikdy nepoznala. Jen chvilkové smutky a chmury.
Třeba tehdy, kdy za sebou navždycky zabouchl dveře její manžel. Nechal ji i jejich, tehdy čtyřletou dcerku Nikolku, osudu. Všechno, čemu důvěřovala, se rozpadlo v několika týdnech.
Tak vyzvala nepřízeň na souboj. Našla si slušnou práci, o sobotách a nedělích chodila po brigádách, po nocích přešívala těm šťastnějším kožichy a sukně. Drobné odměny za své vyčerpávající, nekonečné dny a noci střádala do hrníčku, aby je pak se zadostiučiněním vytáhla a koupila své jediné dceři prvotřídní kolo, značkové oblečeni, poslední model mobilu, poplatila hudební školu, tanečky, školy v přírodě, lyžařské pobyty, vyvezla ji k mořím exotických krajin. Sama chodila po secondhandech a jektala blahem, když sehnala obnošeného Levi Strausse, Adidas nebo konfekčního Armaniho.

A jak Nikolka rostla, chodila domů čím dál častěji s pláčem, protože jí ukradli tu ono drahé kolo, tu někde zapomněla mobil, onde nechala bundu, jejíž cena představovala Irenčin měsíční odložený spánek, jindy zas věnovala kamarádce jako důkaz nejlepšího přátelství zlatý řetízek, který dostala od mámy k patnáctinám, ve škole nebyly k nalezení její značkové tenisky,…
Irenka po pár dnech naštvanosti a slibování trestů vždycky sáhla opět do hrníčku, vytáhla čarovné peníze a uspokojila potřeby své dcerky, aby nestrádala.

Nikolka byla andělská a Irenka pyšná. Měla dojem, že přece jen zvládá nepřízeň, že se přece jen dokáže postarat.
A když se u Nikolky objevovaly další nepřehlédnutelné talenty, platila keramický kroužek, pro její fotografování si od zaměstnavatele vypůjčila geniální fotoaparát, a byla na vrcholu blaha, protože její dcera měla opět to nejlepší. Nevadilo, že ten předrahý fotoaparát také brzy zmizel. Irenka ho trpělivé několik let splácela.

Nikolka rostla do krásy a stejné křehkosti jako maminka. Božská postava, tvář modelky, v očích nevinnost a plachost. Jen ty oči nějak podivné tvrdly, když nebylo zrovna po jejím, když nebylo zrovna tolik peněz na její stále se zvyšující nároky a musela na něco čekat.

Když bylo Nikolce šestnáct, přivedla si domů rozhodně a samozřejmě přítele.

Oznámila, že se prostě nemají kde scházet, a že tedy spolu budou rovnou bydlet. A stejně tak rozhodla, že Irenka vlastně nic nepotřebuje a vystěhuje se tedy do dětského pokojíčku. Nikolka s přítelem budou obývat ostatní část bytu.

Tehdy jsme byly v šoku a domlouvaly Irence, ať tohle nedovolí.

„Odešla by mi z domova“, špitla nešťastně a vařila, prala, uklízela, nakupovala.

Nikolka žila svou první lásku a byla dál andělská.

Zorganizovala i narozeninový večírek pro přátele, před nímž Irence vysvětlila, že je naprosto nežádoucí, aby u toho byla a poradila jí, ať jde spát k nějaké kamarádce nebo milenci. Kamarádek mela Irenka několik. Milence žádného, protože ke všem jejím chlapům měla Nikolka výhrady, dělala scény a naschvály, a žádný nevydržel.
A tak zůstala Irenka v práci přes čas, později navštívila své známé a půlku mrazivé únorové noci proseděla v autě. Před půlnocí se odvážila jet domů.
Do nočního ticha vyřvával hip hop a všechna okna, jindy tichého a poklidného domu, svítila do tmy.
Řítila se po schodišti ke dveřím svého bytu, míjela naštvané a hrozící sousedy. Chtěla odemknout. Klíče v zámku. Zvonila. Nic. Bušila na dveře. Nic. Vyhrožovala. Nic. Mobil. Nic. Sousedé se dožadovali nočního klidu a vyhrožovali policií.
Za dveřmi byl večírek v plném proudu. Kromě třeskuté hudby slyšela Irenka i smích z chodby bytu
a byla přesvědčená o tom, že ten smích poznává, že je ironický a potměšilý, že patří její dceři.

Nakonec se smutně a zahanbeně otočila ode dveří.

„Omlouvám se,“ řekla těžce sousedům a vyšla na ulici. Sedla si zpátky do svého auta a celý zbytek mrazivé noci se dívala do rozsvícených, hlučných oken svého nepřístupného bytu.

Po několika letech přecházela Nikolka, díky nepřehlédnutelnému talentu, z obchodní akademie na výtvarnou školu.

„Budu v Praze i bydlet,“ oznámila rezolutně matce přesto, že bydlely hned za humny.

 „Potřebuju minimálně dva tisíce na svou spotřebu, protože musím taky z něčeho žít,“ navršila požadavky.
Irenka se jí snažila vysvětlit, že škola, pomůcky, stravovaní nejsou zadarmo, že tolik peněz na její osobní spotřebu dát nemůže. Táta, který o nich několik let neví, posílá jen 500 korun. Že bude muset rozpočtu pomoci, pokud tohle chce.
Pomohla. Chodila servírovat do místního disco klubu a hostila kamarádky a kamarády, takže domů nepřinesla nic.
„Jsou to moje peníze,“ říkávala Irence a dál trvala na svých dvou tisících. Poprvé se Irenka proti své dceři postavila, protože jinak nemohla. Půl roku bojů.

Nikolka odešla z domova. Nezvedala telefony, pak si úplně změnila číslo, zakazovala kamarádům, aby o ní mámě cokoli říkali, na vzkazy nereagovala. Domů se vrátila pouze jednou.

„Budu chodit domů. Vždycky desátého, po tvé výplatě. Nechávej mi tady na stole peníze, které mi dlužíš.“

Za další rok dostala Irenka předvolání k soudu. Dcera ji žaluje o výživné.
Poprvé jsem ji viděla poraženou.

Podobnost? Čistě náhodná!