Hrdinové? Ti, kdo se postaví zločinu, říká dokumentarista Vadas

Režisér Martin Vadas si pro jeden ze svých dokumentů nazvaný Země bez hrdinů, země bez zločinců, vybral otázku brat Mašínů. Proč? A co si o nich myslí?

1. Proč jste si pro jeden ze svých dokumentů vybral právě skupinu bratří Mašínů?

Příběh skupiny bratří Mašínů si vybral mě. Před rokem 1989 jsem měl jen „informace“ z knížky Mrtví nemluví a z Třiceti případů majora Zemana. Když jsem si v roce 1990 přečetl Jenom ne strach Oty Rambouska, tak jsem knížku zhltl za jednu noc se zatajeným dechem. Nic tak dobrodružného jsem do té doby nečetl. Ale ráno jsem knížku odložil a neviděl jsem na jejich vzpomínání žádný problém – hrdinové, kteří měli odvahu postavit se nekonečné přesile zločinců a měli navíc i štěstí, že přežili. Komu by to mohlo vadit, jestli v roce 1989 došlo k nějaké změně?

Až v prosinci 1994 jsem v klášteře Teplá natáčel dokument pro Křesťanský magazín o společenství Opus Bonum, které své jednání tehdy poprvé přesunulo z Německa na půdu České republiky. Byl jsem svědkem úžasné debaty, která se rozvinula po zprávě JUDr.Martina Štumpfa o rezonanci příběhu Mašínů v tehdejší právnické komunitě v Česku. Ta mi teprve naznačila, jaká celospolečenská debata se tu hraje, bude vést a jaké argumenty kdo v ní rozehrává. Byl jsem tak fascinován výroky Martina Štěpánka, Jiřiny Šiklové, Lídy Rakušanové, Ivana Medka a dalších, že jsem celou rozpravu zaznamenal. Začal jsem se pídit po dalších zdrojích, pamětnících, archiváliích a předložil jsem projekt dokumentární sestavě v České televizi. Zamítli to – údajně jako jeden muž. Mašínové se v televizi točit nebudou! Později se našel dramaturg z TS uměleckých pořadů Ing. Jan Štern a byl to on, kdo přesvědčil samotného generálního ředitele i ředitele programu, že se takové téma, které začalo hýbat společností, nemá zametat pod koberec, ale že jde o veřejnou službu – že je správné předložit divákům ověřené informace a názory, aby si mohli svobodně utvářet názory vlastní. Postupně, díky našemu zpoždění, připravovala i TV Nova svůj dokument natočený paní Kudrnovskou v Kalifornii. Debata z Teplé se později stala základem mého dokumentu o postkomunistickém vědomí v ČR - Země bez hrdinů, země bez zločinců. . . ČT 1996, ze kterého často citujete na jevišti DISKu. V České televizi se vysílal jen jednou v roce 1996, pak už jen na několika mezinárodních historických konferencích. Reprízy ve vysílání se diváci dočkali až v létě 2011, když zemřel Ctirad Mašín. Po jeho premiéře v r. 1996 mi v ČT deset let nepřijali ani jeden z mých námětů. Pracoval jsem jako kameraman pro několik spřátelených režisérů, nebo jsem režíroval cizí náměty, když mi je někdo svěřil.

2. Změnil se poté nějak váš pohled na ně? Jaký byl (je)?

Když jsem jel v roce 1995 za bratry Mašíny do Kalifornie, znal jsem jen pár týdnů jejich sestru Zdeňku, jejího manžela Rudolfa Martina a bratry Milana a Zdeňka Paumerovi. Měl jsem řadu nejasností z četby knížky a další detaily z trestního spisu, který mi zpřístupnili JUDr. Josef Kredba, městský státní zástupce v Praze a JUDr. Libor Grygárek, tehdejší vrchní státní zástupce v Praze. Některé z nich se mi jevily jako neuvěřitelné. Copak se opravdu mohly všechny ty věci stát tak, jak napsal Ota Rambousek? Měl jsem představu, že možná potkám nějaké dobrodruhy, kterým příliš nezáleželo na životě, a proto šli i do situací, které pro ně nemusely skončit dobře a pro několik jejich kamarádů dobře neskončily. . . Poznal jsem rovné chlapy, kteří nelžou, jsou nároční sami k sobě, a proto mohou být nároční i k druhým. Souhlasili s natáčením, byli trpěliví, ochotní a odpověděli mi na všechny otázky, které jsem měl připravené. I na ty, které mě napadly až na místě, nebo vyplynuly z rozhovoru. Natáčeli jsme v rodinném sídle Josefa v Santa Barbaře, kam dorazil i Ctirad. Měl jsem příležitost poznat skvělé rodinné prostředí, které vybudoval Josef se svou manželkou Evou i s dcerami Barbarou a Sandy. Během šestnácti let od našeho setkání jsem nikdy neměl pocit, že by kterýkoliv z bratrů chtěl něco tajit, nebo že by odpovídal vyhýbavě. Byli zcela otevření a říkali, že odpoví mně stejně jako komukoliv jinému. Oba jednali vždycky zpříma a často projevovali i zájem o život u nás doma. K mnoha našim skutečnostem se stavěli kriticky, ale nezaznamenal jsem nikdy z jejich strany nějaké laciné soudy. Vycházeli vždy z dobré znalosti domácích fenoménů a jasného hodnotového rámce utvářeného v dětství ve výjimečné rodině a upevněného i v průběhu velmi bohatého života. Bratří Mašínů si vážím a děkuji osudu, že jsem měl příležitost je celkem dobře poznat.

3. Myslíte, že informování o komunismu (hlavně ve školách) je u nás dostatečné?

Domnívám se, že celá česká společnost - stejně jako děti ve školách – nedostávají dostatečné množství a zejména kvalitu ověřených informací o obou zločinných totalitních režimech minulého století. Když předtím byli dlouhá desetiletí obelháváni. Je velmi nešťastné, když někteří starší lidé i učitelé vedle nacistických zločinů, na kterých je vcelku shoda, zlehčují zločiny komunismu, které byly i zločiny konkrétních komunistů. Dodnes postrádáme obdobu mezinárodního Norimberského soudu nad komunismem a komunisty. Jen proto je možné, že si tu komunisté nepřipadají jaksi nepatřičně. Pravdu měl spisovatel Jan Beneš, když říkal: „Ukažte mi jeden nacistický zločin, kterého by se nedopustili i komunisté.“ Obraz minulosti začíná být v posledních letech poněkud zamlžen nekvalitními reflexemi minulosti, vzniká obrovské množství televizních pořadů, výstav a představení zabývajících se komunistickou minulostí, často i velmi povrchních. Některé dokonce záměrně vytvářejí nostalgii po starých komunistických časech. Množství má nutně za následek pokles kvality. Tu a tam se do nekvality, povrchního zpracování a nadbytečných recyklací témat vmísí i záměrné komunistické desinformace. Z komunistické minulosti se stal byznys a přiživují se na něm různé existence.

4. Máte vy sám nějakého hrdinu?

Žádného hrdinu si nepřivlastňuji, ale za hrdiny pokládám všechny statečné ženy a muže, kteří se aktivně vzepřeli totalitním režimům minulého století. Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek, Heliodor Píka, Pravdomil Raichl, Karel Kukal, Ota Rambousek, Vladimír Hučín, Zdenka Mašínová, Ctirad a Josef Mašínové, Milan Paumer, Václav Švéda, Zbyněk Janata, Ing. Vladimír Hradec, jejich spolubojovníci a další. Hrdiny jsou i ti, kteří „jen“ pomáhali spoluobčanům v nouzi bez ohledu na rizika a nikoho nezradili – Milada Horáková, Josef Hasil a další. Hrdinou je každý, kdo skočí do řeky pro druhého – nebo i pro všechny, kteří se topí. Doslova i obrazně řečeno.

5. Viděl jste představení Já, hrdina? Pokud ano, co si o něm myslíte

Představení Já, hrdina jsem viděl 4. listopadu v DISKu. Jsem poněkud rozpačitý. Byl jsem potěšen, že mladí studenti projevili zájem o danou problematiku, autoři zřejmě nastudovali mnoho pramenů. . . ale nejsem spokojen, jak s nimi zacházejí, ani s výsledkem, který neodpovídá jejich deklarovanému záměru.

Bylo vyprodáno. Seděl jsem, vpuštěný těsně před začátkem zdarma, na polštáři na schodech. Po asi deseti minutách se dvě postarší dámy zvedly a skoro demonstrativně odešly (?), neptal jsem se jich, proč odcházejí, abych nepřišel o děj na scéně. Sedli jsme si na jejich místo ve druhé řadě a celkem jsem se nenudil. Pozornost, v divadle až neobvyklou, jsem cítil i u dalších diváků. Myslím, že se studentům podařilo udělat poutavou koláž možných divadelních fantazijních obrazů, které mohou být v nějakém vztahu ke skutečnostem, o kterých pojednávají, ale nemohou být jejich „ověřenými“ kopiemi. (Podobně jako licence Jana Nováka v knize Zatím dobrý, kterou autor sám označuje zřejmým protimluvem „dokumentární román“.)

Jelikož v případě představení Já, hrdina jde o divadlo, tak umělci mají zcela jistě právo i na vlastní autorskou interpretaci a stylizaci, které se mi někde zdají zdařilými a praktickými, ale v několika ohledech se mi nelíbí. Mladým studentům samozřejmě přiznávám právo na vlastní uměleckou interpretaci, ale. . . Generálně mi vadí různá veřejná P. R. prohlášení režiséra Havelky a několika aktérů, které jsem zahlédl v televizi a na internetu, kde se holedbali, jak mají nastudováno a jak autenticky a „objektivně“ se jim podařilo rekonstruovat některé dobové akce bratří Mašínů. Jakoby říkali: „My nic, my jen rekonstruujeme. . .“

Jsem přesvědčený, že některé akce, které rekonstruují studenti, se ve skutečnosti odehrály jinak.

Jakoby se studenti báli (koho?), začínají hned od počátku svou trestněprávní a kriminalistickou hatmatilkou, čímž vymezují prostor, ve kterém se hodlají pohybovat. . . Nic než zločin, žádný třetí odboj.

Hrubě se mi nelíbí až dětinsky parodující pošklebky na adresu údajného amerického přízvuku v češtině Josefa Mašína z mého dokumentu Země bez hrdinů, země bez zločinců. . . © ČT 1996. Je to malicherné, neuctivé a zbytečné, odkazuje to spíš na jistou „nedospělost“ režiséra či herců. Nebo na inspiraci z antiamerických kampaní s mandelinkou bramborovou v první polovině padesátých let. . . (?)

Úsměvný je odkaz na "Dokumentární film České televize" (sic!) Proces H. Pokud copyright ČT mají autoři za relevantní, proč ho neuvádějí u všech citací z jejích filmů? Proč jinde zmiňují jména autorů a zde nikoliv? Proč se u Kačorova filmu nezmiňují o držitelích copyrightu a investorech? Proč se zde divadelníci tváří, že citují historika vězeňství PhDr. Aleše Kýra, ale ve skutečnosti vypouštějí vlastní šum o zbytečně nadsazených 14 minutách dušení se JUDr. Milady Horákové při popravě? Přitom i v 10. díle zmiňované dokumentární série na 48 min. 45 sec. je uvedený protokol o popravě, kde se zřetelně uvádí čas předání odsouzené mistru popravčímu 5:32, ten hlásí výkon trestu 5:35, lékař konstatuje smrt 5:43. Odtud lze dovodit maximální možnou délku vlastního dušení se 8 -11 min. Těch nepřesností bylo 4.11. víc.

Vadí mi, když studenti DAMU uvádějí citaci z majora Zemana i z Kačorovy propagandy Svědomí „hrdinů“, jakoby se nechumelilo, jakoby to byl pramen jako každý jiný. Proč neupozorní, často velmi mladé diváky, že v druhém případě jde o autora-propagandistu-člena KSČ, který citované Svědomí „hrdinů“ dílo vytvořil za peníze KSČM a kamarádů jejich předsedy Filipa jako účelovou agitační pomůcku k volbám. . .(?)

Představme si, kdyby dnes kdokoliv takto na divadle "citoval" Hitlera, Goebelse a další propagandisty nacismu pracující za peníze NSDAP apod.

Proč autoři a studenti hrají od počátku hru na údajné „pachatele trestných činů“, (aplikují obvyklé kriminální postupy policie, rovnou v expozici vysvětlují co je to trestný čin apod. . .), SNB přeci v roce 1951 nebyl „normální policií“. . . Proč ani po vylhaném tvrzení komunistického docenta Rošického, že jeho zemřelý otec nebyl členem KSČ (sic!), autoři jeho výpověď nekonfrontují alespoň s protokolem z místa ohledání zemřelého, kde se zmiňuje legitimace člena KSČ i s číslem, vystavená na jméno Rošický, která byla nalezena na místě činu – viz např. faximile protokolu z knihy Cesta na severozápad! Připadá mi to unfair vůči divákům i vůči potomkovi zemřelého milicionáře, když ho Kačor, stejně jako Havelka, nechají lhát a jeho nepravdivou výpověď nekonfrontují se známou skutečností.

Jak si máme udělat pomoci takového představení „názor na Mašíny“, jak nás autoři vybízejí, když celý případ zúžili pouze na případy zabití v Československu ? Udělat si názor pouze z tohoto nejde, nebo pokud bude, tak bude zavádějící. Jaká je hodnota takového „názoru“?

Deklarace autorů o jejich úsilí o nestrannost a objektivitu jsou z mnoha důvodů úsměvné a nevěrohodné. Bylo to záměrem? A jestli ano, není těch nevěrohodností trochu moc?

Bohužel. Škoda.

A co si o Mašínech myslíte vy? Hrdinové? Vrazi? Také si můžete udělat názor. V DISKu. Přijďte na jednu z repríz.