Život mezi muslimy - můj pohled pane Kráme...

Reaguji na článek pana Jiřího Kráma (http://kram.blog.idnes.cz/c/202338/Zivot-mezi-muslimy-Jake-to-je-denne.html) o tom, jaké to je denně se potkávat s muslimem. Můj pohled však není z Londýna, ale z Evropského města Bruselu.

Do Bruselu jsem jezdil a jezdím ne moc pravidelně, ale kvůli absurdní administrativě, kterou bohužel nemůžu vyřídit ani v Praze, jsem občas nucen jet až do toho obludného města kolosálního množství předpisů, nařízení, podřízení, formulářů... ale také města Kebabů, Hasanů a Abduláhů.

Není to zase tak špatné město, v podstatě je to místo rozdělené na vládní (tzv. Evropskou čtvrť), historické centrum a zbytek - tvořený přistěhovalci.

Každodenní život je asi takový že pokud nebydlíte přímo v Evropské čtvrti nebo na okraji Bruselu, kde si každé ráno prožijete dvouhodinovou dopravní zácpu, vypadá to asi takhle:

Vstávám v pět, protože odvedle hučí celou noc přiblbá telenovela, kterou poslouchá hluchá důchodkyně.

Jdu přes ulici do místního obchodu (vlastní ji turek), cestou zakopávám o haldy papíru, zbytky jídla a jiný nepořádek.

Vyberu si svoje mlíko a zaplatím u od ucha k uchu se usmívajícího Turka (nebo Inda ?), projdu kolem regálů s tabákem do vodních dýmek, regálem s arabsky psanou literaturou.

U vchodu čeká Samuel (možná pákistánec) a nebízí mi super Rolexky, odbydu ho jako každé ráno hlasitým řevem.

Jedu autobusem. Vedle mě sedí černoch v bundě UNICEF a čte noviny (řekl bych že jsou psané Jidiš, ale fakt nevím). Nastoupí banda malých hnědo-čených grázlíků ve vyplanděných, ale zcela svítivě nových hadrech s hlučnou muzikou, začnou se houpavě loudat po autobuse a rytmicky na sebe pokřikují "fuck", "fuck"...

Jedu domů z práce, je tma a kolem mne projíždí auto na jehož kapotě sedí turci, hlasitě se smějí a hulákají. Zajdu si na roh naší ulice, dělají tam docela slušný Kebab. Za pultem stojí vietnamec, jeho dorozumívání je něco mezi znakovou řečí a astmatiým záchvatem. Po chvíli vyleze tlustý turek s knírem a obslouží mě.

Jdu domů. Cestou ještě zahlédnu jak mladí pákistánci pálí cosi v sudu na rohu ulice a ze svých nor se dostávají asiati s prodejem drog.

Před domem mne rodilý Bruselan pořádá o pár drobných, zapáchá a nemá zuby. Hasan odvedle se zlatými řetezy kolem krku se diví a říká mi, že on by mu nic nedal...