Není zase tak mnoho míst, která v české historii prodělala tolik zajímavých událostí a přechodů z jednoho státu do druhého jako je dnešní české Slezsko a jeho specifická část – Hlučínsko.
Hlučínsko (lidově taky Prajzská) leží na samém východu naší republiky a vzhledem k dějinným událostem prodělalo vcelku smutnou a nešťastnou historii, což je snad dáno jeho geografickou polohou – tedy na samém cípu hranic a možná právě proto, bylo vždy účastníkem mocenských sporů, kterému státu vlastně patří, a tak se už od nepaměti (historici se shodují už na 8. století), vedou o tento maličký, ale malebný kousek krajiny války. Jednou bylo Hlučínsko přičleněno k Polsku, podruhé k českému království, jindy k Prusku.
Poslední výrazný zvrat v jeho dějinách nastal roku 1742, kdy toto území prohrála Marie Terezie ve Slezských válkách a Hlučínsko tak připadlo pruskému státu. Dodnes se traduje, že vládnoucí císařovna Marie Terezie po válečné porážce plakala na zámku v Kravařích a někde v jeho zahradách jsou tyto slzy proměněny v perly. Samotné Hlučínsko tehdejšímu Československému státu připadlo zpátky až roku 1920 (některé obce dokonce až v roce 1923) po 1. Světové válce. Pruská vláda zanechala na Hlučínsku mnoho, jak v architektuře, tak v myšlení lidí. Při připojování k Československu dokonce Hlučíňané hlasitě protestovali a nový stát naprosto ignorovali, což bylo způsobeno možná i tím, že snad nikdo z tehdejších obyvatel česky neuměl. Poslední smutnou historii Hlučínsko prodělao v době 2. světové války, kdy nebylo připojeno k Třetí říši jako součást Sudet, ale tzv. Altreichu, a zdejší mužští obyvatelé tak museli nastoupit jako vojáci Wehrmachtu rovnou na východní frontu.
Pojďme však zpátky k tématu článku, jímž je právě obec Ludgeřovice, jedna z největších obcí v česku vůbec. První písemná zmínka pochází z r. 1303 a dnes je první obcí za řekou Odrou, která patří právě do českého Slezska.
Ludgeřovicím dominuje nádherný kostel sv. Mikuláše, který je postaven právě v onom „německém stylu“ – tedy z červených pálených cihel, tzv. „režného zdiva“.
Vliv německého obyvatelstva je znát i na místním hřbitově, kromě mnoha německých náhrobků je zde také památník padlým obětem vojáků wehrmachtu. Takový památník těžko někde jinde v republice, krom Hlučínska najdete. K němu se opět váže zajímavá historka z období budování komunismu. V padesátých letech jej chtělo místní JZD zbourat a jeho místě zasít obilí, tomu však zabránily vdovy po padlých vojácích, jichž nebylo v Ludgeřovicích zrovna málo, a ty údajně skákaly traktorům přímo pod kola. Památník tak byl zachráněn a stojí dodnes.
Památník padlým německým vojákům druhé světové války. Na hlavní soše je německý voják, který se loučí s rodinou a vzadu čekající smrt. Po sametové revoluci byly přidány i jmenné seznamy padlých.
Do Ludgeřovic se snadno dostanete poměrně hustou sítí cyklostezek, zhlédnutí kostela za to určitě stojí. Co se týče služeb, tak se Ludgeřovice pravda mohou v lecčems zlepšovat, rozhodně to však neznamená, že by tady doslova „chcíp pes“. V blízkém hostinci u kostela si můžete dát poměrně dobré pivo a posedět na příjemné zahrádce, osobně bych však spíše doporučil restauraci „Selský dvůr“, tady vaří doslova stylově a k jídlu si můžete dát „Jakusyk zupu“ (tedy polévku) nebo třeba „Opekany šnycel s kobzolami“ (tedy kuřecí řízek z bramborem).
Na druhém konci Ludgeřovic je také kaskáda pěti rybníků, na nichž se tradičně pořádají rybářské závody. Samozřejmě i s doprovodným programem a skutečně je co vidět. Na nenáročný výlet na kole, řekl bych, jsou Ludgeřovice ideální.
