Kterak jsem rozbil láhev š ampaňského

Je to  zhruba rok od doby, co nostalgicky vzpomínám na mé, v tu dobu velmi časté, pracovní cesty do Prahy. Každá byla něčím specifická, jedna z nich však svým způsobem, a vskutku distingovanou formou, značně vyniká nad běžným rámcem vlakového cestování.

Bylo to někdy koncem prosince, kdy je vánoční atmosféra na svém vrcholu a její sofistikovanost je doslova hmatatelná (a zvláště pak v hlavním městě, kde když přijedete jako model konzervativního kavárníka, který dárky nakupuje den nebo dva před štědrým dnem, začnete propadat panice "jak jste sakra mohli odolat faktu nakupovat vánoční cukroví a další nezbytné propriety už na začátku června).

S nevídaným nadšením jsem tedy vstoupil do metropole s vizí (spíše ovšem fixní ideou), že maximálně pořídím pár knih, a to prosím pěkně, ve slevách, neboť vím, že kdybych si dal v tomto ohledu volnou ruku, zpátky bych se domů zcela určitě nedostal, a to nikoliv proto, že bych utratil veškerý finanční kapitál (ačkoliv by i tato možnost byla nasnadě), ale musel bych si pronajmout celý vagon pro svou bagáž. Mimochodem, dodnes trpím sklony ke konspiraci, že v době vánoc chystají knihkupci dalekosáhlé spiknutí, které má cíleně dosáhnout odlivu mé ekonomické aktivnosti do jejich tajných fondů, ze kterého pak tyto skandální záležitosti financují.

Má toužebná fixní idea vzala za své počátkem první schůzky se známými (kteří se již tak dlouho neviděli), kdy jsem byl předem vánočně obdarován (to jest, že počty dárků přesahovaly sklady Černínského paláce). Ke své chorobně pozitivní představivosti přičítám fakt, že jsem bratrovi slíbil koupit čtyři lahve ruského šumivého vína, údajně na Silvestr (dnes vím, že to byla do nebe volající sabotáž).

Zpátky domů jsem tedy jel obtěžkán neskutečným množstvím balíčků, taškou na notebook, batohem, několika taškami do ruky, pracovní taškou a když nad tím přemýšlím, nebudu se zdržovat dalším výčtem prvků, neboť bych článek nejspíše vydal jako periodikum.

Při balení jsem přemýšlel, jestli sbalím hrnek na kávu do klobouku nebo se mi vleze do lakýrek. Ke své nepříčetnosti jsem byl nucen v hotelu nechat své oblíbené teplé ponožky, což jak jistě pochopíte, je pro muže ztráta srovnatelná s Černobylem. Spolehl jsem se ovšem na fakt, že "co jiného dávají s oblibou maminky pod stromeček" ?

Na nádraží jsem se ocitl spíše než jako cestující, jako podomní obchodník s vysavači. Korunou mé příšerné cesty tramvají, kdy jsem pobouřil jakousi starou dámu (je sice pravda že jsem ji shodil klobouk do sněhu, ale i přesto mi její reakce přišla nepřiměřená) a bezpochybně znechutil mladou maminku od jízdy, protože jsem zaujal místo pro kočárek, na svou omluvu však musím říct, že rozměry mé bagáže tomu bohatě odpovídaly), bylo zmeškání mého oblíbeného rychlíku a nucený odjezd IC Hutníkem, kteréhož jako vlak nesnáším a jezdím s ním jen v případě té nejhorší a nejvyšší nouze. V nádražní hale jsem se tedy usadil (po nesnadné manipulaci s bagáží tak, aby zabírala jen čtyři, nikoliv pět sedadel) a vyčkával. Příjemným obohacením, už tak zhrzeného večera, byla mladá, velmi hezká a především na mne se usmívající, a po chvíli chichotající se dívka. Příjemný pocit mne opustil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že mám rozepnutý poklopec.

IC Hutník měl odjíždět 18:01, přičemž vlaky vyjíždějící z Prahy obvykle čekají i 20 minut předem na peroně. 17:40 jsem byl tedy připraven pod světelnou tabulí a čekal na znamení rychlého úprku k vlaku (ovšem nikoliv z důvodů běžných, kdy si chci zajistit dobré sedadlo, ale z důvodu, abych vůbec nacpal bagáž do vlaku ještě před odjezdem). Když už ani v čase 17:59 nebyla oznámena kolej a já se propadal podlahou haly pod tíhou bagáže, kdy má ramena byla před vykloubením, začal jsem být lehce nervozní. Zato pán vedle mě už v jisté nervozitě byl, a nyní začal rudnout. Na tabuli naskočilo deset minut zpoždění. Silnému dojmu nepřidával ani opodál čpící vágus, jehož odér bylo možno nyní cítit po celé hale. Přesně v 18:09 naskočilo dalších deset minut zpoždění a pán vedle mě změnil barvu z rudé na zeleno-modrou.

Zhruba po 40 minutách úmorného stání jsem se dobelhal k vlaku a veškeré návštěvy Prahy jsem si zakázal nejméně po dobu šedesáti let. Uklidnil jsem však konstatováním, že nic horšího se stát nemůže (další naivnost večera). Do vytopeného vagonu se s velkým hukotem vecpal onen brunátný pán a já zjistil, že je to Chorvat. Živě začal líčit jeho předvánoční pohnutky a svá slova rovněž živě doprovázel velmi bohatou gestikulací, během kteréž mi stačil vylít kafe a zničit vlakovou záclonku, ale "to ništa, to ništa, to doobro...". S velikou vervou jsem se tedy odstěhoval, nejlépe do jiného vagonu (nyní s pocitem že se mi nemůže již nic stát , alespoň do Kolína). I stalo se, a já byl opět nucen odejít z prázdného kupé, kde se nahrnula cikánka, a to s celou svou rodinou (to jest asi patnáct dětí). Měl jsem chuť se odstěhovat na WC, kde by mě zajisté již nikdo nerušil, jak jsem ovšem zjistil, netěsní tam okno. Nápad jsem tedy zavrhl a otevřel první volné kupé, obsazené pohádkovou babičkou, pletoucí cosi, co připomínalo deku. Jak jsem následně zjistil, byl do svetr pro jejího jediného syna, který... , dále jsem neposlouchal, neboť k mému radostnému překvapení jsem zjistil, že kapsa visícího kabátu je vcelku dobrý a hlavně zvukově odolný ucpávač uší.

Jestli si myslíte, že po příjezdu do Ostravy jsem se ocitl v ráji, hluboce se mýlíte. V Ostravě sněžilo takovým způsobem, že jsem nevystoupil na peron, nýbrž do hromady sněhu a úžasně promočil mé lakýrky. S mokrýma nohama jsem se opět dobelhal na linku tramvaje (tehdy jako ortodoxní zastánce ekologické dopravy a zavrhovatel osobního auta - po této události je tomu naopak) a zjistil, že abych stihl navazující autobus, nemohla mi tramvaj ujet o tři minuty dříve, než měla. Naopak, následující tramvaj měla pochopitelně tři minuty zpoždění, a jako vánoční dárek DPO i s revizorem. Tučná pokuta mě tedy neminula, neboť ve stavu, jakém jsem byl, bylo jednodušší najít občanský průkaz, než měsíčník, navíc ležící kdesi v útrobách tašek. Revizor mi popřál hezké vánoce (v ten moment jsem tyto svátky začal nenávidět). Přispěchal jsem k prvním dveřím tramvaje, abych měl co nejblíže autobusu a psychicky se koncentroval na klání  - já versus autobus. Už zdálky jsem viděl jeho světla a z tramvaje vyběhl. Lehkou piruetou, a za hřmotného nadávání tramvajáka, jsem se vysmekl z jeho jízdní dráhy a utíkal na autobus (na místě je ovšem  - brodil hromadami sněhu s obrovskými taškami vánočního nákladu, kdy ve větru vlály barevné stuhy a zvonily lahve ruského šampusu). Ten se mi stal osudným ve chvíli, kdy jsem dobíhal před autobus a uklouzl na ledě, čím jsem jednu láhev rozbil a byl nyní mokrý už i mezi nohama, což v dané situaci působilo jaksi komicky a navíc, přisedl můj klobouk, který se vlivem aerodynamiky ocitl pode mnou. Smích osazenstva autobusu jsem slyšel až sem. V mé bojovnosti a zápasu s autobusem jsem se však nevzdal, posbíral bagáž a doutíkal ke dveřím. Do autobusu jsem dopajdal s vyzutou lakýrkou, pomačkaným kloboukem a mokrý až po košili. Poněvadž je povinností při nočním nástupu do autobusu prokázat se jízdenkou, třísknul jsem s bagáží ke kabině řidiče, očividně velmi rozverného, a hledal jízdenku. Z rozvernosti přešel řidič do smíchu a přesně v moment, kdy jsem vítězoslavně vyhrabal jízdenku, řekl, že já nemusím.

Nádherný vánoční zážitek byl okořeněn ještě faktem, že jsem zapomněl klíče a v celé mé kráse mne k úsměvu mohla shlédnout celá rodina.

A propos, ty ponožky jsem jakousi souhrou náhod pod stromeček letos nedostal (zajisté další konspirace)