Pane autore, já komunisty nemusím. Pokud jste četl některý z mých blogů, určitě víte, že je mám rád jako osinu v zadku. Nevím, kolik je Vám let, z fotky si tipuji mezi 30 až 40. Takže jste bolševika mohl zažít, alespoň jako dítě. Já jej zažíval celách sedmatřicet let. Můžu Vás ujistit, že u komoušů bylo hodně lidí, kteří by i z Vašeho pohledu snesli označení poctiví a upřimní.
Je to velice složitý problém. Spousta lidí k nim vlezla v pětačtyřicátém pod dojmem osvobození. Sověti přinesli konec války a Sověti byli pro většinu našich lidí komunisté. Já sám jsem se narodil až po Únoru, takže jsem byl vychováván v duchu marx-len. Jistě, nadávali jsme na komunisty. Většinou díky tomu, že jsme si co by děcka neviděli do úst a vůbec jsme netušili, jak to bylo nebezpečné. Asi jako dnešní nadávání na všechno a na všechny. Doma, když jsem něco takového jednou řekl, dostal jsem od tatínka facku se slovy: "Chceš, aby nás zavřeli?" Nechápal jsem to. Dnes, když se na to dívám zpětně, rozumím. Každopádně to byla velice složitá a těžká doba. Pro spousti lidí také znamenala zlepšení životní úrovně. Ten kdo neměl nic a dostal málo, byl spokojený, žilo se mu lépe. Můj tatínek se narodil v roce 1906, stařeček se staršími syny ujeli do Ameriky, peníze domů neposílali. Aby se stařenka se třemi harnty uživila, chodila dřít k sedlákům za trochu polévky a kus buchty. Když tatínkovi bylo osm, začala 1. sv. válka. Do školy chodil jen tehdy, když nebylo u sedláků co dělat. Místo sešitu měl roztržený pytlík od mouky.
Ne, to není román autora 19. stol., to je skutečnost, která se mne samotného dotkla. Divíte se, že takoví lidé stáli při komunistech? Já ne, byť s tím nesouhlasím.
Samozřejmě, souhlasím s Vámi, že bývalý komunista nemá na Hradě co dělat.
