Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby díky tomu, že jeho odpůrci, pod tíhou rozhodnutí mezi řadou slušných kandidátů, paradoxně vsadili na špatného koně.
Při vší úctě ke všem voličům Miloše Zemana, stávajícího prezidenta jsem do jeho funkce nevolil ani v jednom kole. Tím jsem se automaticky zařadil do té druhé poloviny obyvatelstva, která chtěla na Hradě výraznou změnu. Narozdíl ode mě se ovšem 2 853 390 voličů pro tuto změnu nerozhodlo. Miloš Zeman si nejen dokázal udržet své voliče z prvního kola, ale také dovedl v posledním týdnu před finální volbou mobilizovat několik set tisíc lidí, kteří v prvním kole vůbec nevolili. Z toho, že Zeman ve výsledku vyhrál o nějakých 150 000 hlasů, jasně vyplývá, že tato volební mobilizace byla zcela klíčová. Podle sociologa agentury Median, Daniela Prokopa, navíc Jiří Drahoš zároveň ztratil část svých voličů z prvního kola a i některé voliče ostatních kandidátů, kteří do druhého kola nepostoupili, ale vyjádřili bývalému předsedovi Akademie věd svoji podporu (Pavel Fischer, Michal Horáček, Marek Hilšer).
Jak je tedy možné, že týden před druhým kolem valná většina průzkumů favorizovala Jiřího Drahoše, a již o několik dní později se Drahošův náskok výrazně snížil? Co se během toho týdne stalo, že Jiří Drahoš ve výsledku prohrál?
Prvním faktorem poklesu počtu voličů Jiřího Drahoše byla nepochybně negativní kampaň, kterou proti němu vedl Miloš Zeman. Nicméně tato strategie se vůbec nijak nezměnila od prezidentské volby v roce 2013. Už to tu jednou bylo. Tudíž se to nejen dalo očekávat, ale dalo se na to také pořádně připravit, což Drahošův tým zcela evidentně nezvládl. Proti podpásovkám a lžím zkrátka galantnost neplatí. To je poučení, které si Zemanovi soupeři z nějakého důvodu nejsou nikdy schopni včas uvědomit. Jiří Drahoš se sice snažil ve druhé prezidentské debatě na České televizi přejít do určité ofenzivy, ta ovšem působila tak nepřirozeně a křečovitě, že možná nahnala ještě více voličů do řad podporovatelů Miloše Zemana.
Je také třeba podotknout, že stávající prezident má za sebou dlouhou kariéru politika, která není až tak lichotivá. Je to člověk, který stál například u zrodu opoziční smlouvy. Ta, dle řady politických expertů, způsobila velké zklamání lidí v politice. Dále také figuroval v několika problematických kauzách jako například aféra Bamberg nebo kauza Olovo. Když už nic jiného, tak je nepochybně symbolem té porevoluční generace politiků, která se měla údajně zcela odcizit obyčejným lidem. Právě ty se ovšem teď Miloš Zeman paradoxně snaží reprezentovat.
Jeho pětileté prezidentské období se samozřejmě také neobešlo bez výrazných excesů. Navštívil Čínu, kde prohlásil, že bychom se u nich mohli učit "jak stabilizovat společnost", v Rusku, kde novináři často za svou investigativní práci čelí ohrožení života, poznamenal, že "novinářů je mnoho a měli by se likvidovat", nejednou mluvil sprostě v přímém přenosu, šířil dezinformace o Ferdinandu Peroutkovi a byl při tom soudem usvědčen. Tento seznam by mohl pokračovat dál. Dále je také podstatné, že do jeho nejbližšího okolí patří lidé jako Martin Nejedlý, úzce napojený na Rusko, nebo Vratislav Mynář, který nedostal nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky, o který si požádal. Tito prezidentovi muži zkrátka musí budit alespoň minimální podezření, že to pro členskou zemi Evropské unie a Severoatlantické aliance, kterou Rusko nedávno označilo za svého protivníka, není úplně v pořádku.
Během samotné prezidentské (ne)kampaně se kolem Zemana také děly věci, které by se z hlediska transparentnosti daly označit za poměrně problematické. Prezident na svoji (ne)kampaň například obdržel 11,5 milionů korun od spolku Přátel Miloše Zemana, jehož členem je také senátor Jan Veleba. Tento senátor nebyl v rozhovoru pro DVTV schopen vysvětlit, odkud se ty peníze vzaly a nakonec byl Martinem Veselovským natolik zahnán do kouta, že raději předstíral uražený odchod. Miloš Zeman tento seznam poté takticky odtajnil večer před druhým kolem prezidentské volby. Učinil tak evidentně proto, aby novináři neměli dostatek času odkrýt, že řada z těchto sponzorů je, podle serveru iRozhlas.cz, přinejmenším problematická (někteří neexistují, další jsou zadlužení, apod.). Zeman sám během prezidentských debat často chyboval a, podle serveru Demagog.cz, říkal nepravdy (ať už záměrně či nezáměrně) mnohokrát častěji než jeho soupeř.
Ptám se tedy na poměrně jasnou otázku, cílenou hlavně na pana Drahoše a celý jeho tým. Jak se to dalo nevyhrát? Pokud se konečně na chvíli odprostíme od nesmyslného mýtu, že Miloš Zeman je neporazitelný kandidát, budeme si schopni přiznat, že tábor Zemanových odpůrců do finálního klání zkrátka nevyslal nejsilnějšího koně.
Byl to tedy hlavně tento nepřesvědčivý výkon Jiřího Drahoše a jeho týmu, který Miloši Zemanovi zaručil druhé prezidentské období. Při vší úctě k panu profesorovi Drahošovi za jeho nesmírné vědecké zásluhy, od začátku nebyl nejsilnějším kandidátem na prezidenta České republiky. Jeho výkon nebyl nijak obzvlášť výrazný po celou dobu předvolební kampaně a do druhého kola paradoxně postoupil jen díky své nejednoznačnosti. Voliči z antizemanovského tábora dostali na výběr příliš velké množství kvalitních kandidátů - bývalý předseda Akademie věd Drahoš, textař a filantrop Horáček, významný diplomat Fischer a lékař Hilšer. To také vedlo k tomu, že pro ně bylo nesmírně těžké se rozhodnout. Vybrali si tedy toho nejnevýraznějšího z nich, protože předpokládali, že bude mít největší šanci ve druhém kole porazit Miloše Zemana. Vybrali si do druhého kola toho, o kom si mysleli, že nikoho neurazí. Tím také zaručili současnému prezidentovi jasnou výhru ve volbách.
Pan profesor Drahoš zakládal svoji strategii na jakési nadstranickosti, noblese a rozvážnosti. To ovšem řadu lidí vedlo k domněnce, že si vlastně nemyslí nic. Působil pro spoustu nerozhodnutých voličů jako beznázorový kandidát s nedostatkem charismatu, který se snaží zalíbit úplně všem. Jeho pozici potenciálního prezidenta sjednotitele mu většina národa neuvěřila. Jako přední český akademik byl předem odsouzen k tomu, že bude nálepkován jako představitel mýtické "pražské kavárny" a jako někdo, s kým se obyčejní lidé nebudou schopni ztotožnit. To bylo evidentní také z toho, že Jiřího Drahoše volili převážně lidé s vysokým vzděláním, zatímco voliči s nižším dosaženým vzděláním Drahošovi jeho vizi prezidentského úřadu neuvěřili. Je potřeba nicméně říci, že Jiří Drahoš, pokud se rozhodne vstoupit do aktivní politiky, bude jistě kvalitním a poctivým reprezentantem té intelektuální společenské vrstvy, která si ho tolik oblíbila. Jako prezident sjednotitel ovšem pan profesor neměl v České republice šanci.
Takovou roli by naopak, dle mého skromného názoru, mohl kvalitně sehrát Michal Horáček. Ačkoliv sám v debatách tvrdil, že nechce sjednocovat společnost, byl by to kandidát, který má blízko k oběma světům naší rozdělené společnosti. Ze všech kandidátů, kteří dostali v prvním kole voleb nad 5%, to byl právě on, kdo měl nejblíže k tomu získat si i potenciální Zemanovy voliče. To byl právě ten kůň, kterému antizemanovský tábor měl dát šanci. Dostali by totiž změnu, po které celých 5 let tolik toužili.
Miloš Zeman se i přes většinu předvolebních průzkumů tedy stal znovu prezidentem České republiky. Nestalo se tomu ovšem tak proto, že by Miloš Zeman byl neporazitelným kandidátem s obrovskou podporou českého voličstva. Vyhrál, protože tábor jeho odpůrců vyslal do finále kandidáta, který byl nepřesvědčivý, nezvládl televizní debaty ideálně, a byl tak předurčený k tomu, že skončí v nelibosti těch společenských vrstev, které o výsledku těchto voleb také nakonec rozhodly. Jiří Drahoš nedokázal voliče přesvědčit o tom, že to se svou vizí prezidenta sjednotitele myslí upřímně. Pro kamenné, ale i potenciální, voliče Miloše Zemana by byl Drahoš úplně stejný prezident rozdělitel jako Zeman s jedinou změnou. Z jejich pohledu by tentokrát prezident reprezentoval intelektuální elitu a ne obyčejné lidi. A to nechtěli dopustit. Jsem si poměrně jistý, že kdyby byl do druhého kola vyslán Michal Horáček, který by byl pro mnohé nerozhodnuté voliče mnohem přijatelnější než Jiří Drahoš, měli bychom teď na Hradě nového prezidenta.
