Někteří čeští politici velmi rádi lžou a předstírají, že jsou odborníky na všechno. Proč naší politické kultuře chybí upřímnost? A proč je pro některé politiky tak složité říkat pravdu?
Za předpokladu, že vaše rodiče nejsou Michal Hašek nebo Jiří Ovčáček, byla drtivá většina z vás pravděpodobně od samého dětství vedena k tomu, že lhát se nemá. Z mnoha dětí, které této radě příliš nenaslouchaly, časem vyrostli úspěšní politici, kteří dnes nemají problém tvrdit o černé, že je bílá, pokud z toho cítí nějakou výhodu. Z posledních výjevů této skutečnosti bych mohl zmínit například předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, který se nedávno v televizní debatě se starostou Prahy 6 Ondřejem Kolářem rozhodl rozšířit falešnou zprávu o tom, že Kolářův dědeček byl gestapák. U celé řady českých politiků tedy nemá sebemenší smysl dovolávat se nějakých vyšších morálních principů, které normálním lidem se slušným vychováním brání lhát.
Když ale pomineme tyto morální důvody, které stejně nikoho evidentně nezajímají, pořád přece zůstává vysoké riziko, že když o něčem veřejně zalžete, tak vám to prostě neprojde a díky práci zvědavých novinářů vás ta lež dožene a bolestivě kousne do zadku. No a pak vypadáte hloupě. Nebo ne? Z britských studií, které zkoumaly chování voličstva Donalda Trumpa a Borise Johnsona, například vyplývá, že veřejné usvědčování těchto politiků z mnohonásobných lží mělo téměř nulový dopad na jejich popularitu. Jejich voliči, jak se zdá, chápou, že jim jejich oblíbení politici lžou, ale je jim to úplně jedno. U nás se podobně chovají například voliči ANO, což hraje výrazně do karet premiéru Babišovi, který se dnes zdá být již téměř neprůstřelným politikem. Nařčení z podvodů a lží se od něj odráží jedna báseň a program "Antibabiš" přináší opozičním stranám často více škody než užitku.
Babiš ovšem není jediný politik z ANO, který je často viněn ze lží. O tom, že lež má nesmírně krátké nohy, se v poslední době přesvědčila i ministryně financí Alena Schillerová. Nejdříve tvrdila, že spolupracuje s rodinou architektů Machoninových v souvislosti s rekonstrukcí karlovarského hotelu Thermal. Nespolupracovala. Vnuk výšezmíněných architektů ji v přímém přenosu z této lži usvědčil. Pak tvrdila, že umí anglicky. Neuměla. Během jednoho dne pak musela utíkat před dvěma různými lidmi, kteří se s ní pokusili mluvit anglicky. Sorry jako. Její nezničitelný účes nebo zázračně objevené kadeřnické schopnosti v průběhu karantény také budily určité pochybnosti.
Ve výsledku se paní ministryni směje celý internet. Ale má to skutečně nějaký dopad na její popularitu mezi voliči ANO? Obávám se, že ani ne. A to je špatně. Jako daňoví poplatníci a voliči si totiž najímáme politiky, aby za naše peníze řídili stát. Přímo či nepřímo volitelní veřejní činitelé jsou tedy našimi zaměstnanci. Bylo by vám snad jedno, kdyby vám nějaký váš zaměstnanec lhal a předstíral, že něco umí, a když byste se ho z toho pokusili dvakrát vyzkoušet, tak by před vámi pokaždé utekl? Asi nebylo. Stejně tak by to nemělo být jedno i v souvislosti s politiky.
Pro jistotu ještě upřesním: neumět například anglicky a upřímně to přiznat není problém, ale mít své voliče za hlupáky a předstírat, že anglicky umíte, problém je. Absence skutečné upřímnosti je něco, co v české politice neskutečně chybí. Opravdu nechápu, proč mají mnozí politici potřebu působit jako vševědi. Umět si přiznat své nedostatky je přece mnohem cennější než předstírat, že jste odborník na všechno. Trocha upřímné sebereflexe a lidskosti nikdy nikomu neuškodila. Až to naši politici pochopí a začnou být na veřejnosti trochu více sami sebou, třeba se ze současného mrtvého bodu někam posune i naše politická kultura.
