Prezident navěky: co stojí za vysokou popularitou Vladimira Putina?

Vladimir Putin byl dnes opět zvolen prezidentem Ruské federace. Ani jeden z ostatních kandidátů ho neměl šanci porazit. Existuje demokracie v Rusku? A je Putin skutečnou volbou většiny Rusů?

Pokud bychom chtěli nazývat ruský politický systém demokracií, museli bychom demokracii chápat v jejím nejzákladnějším smyslu. Tím je existence všelidových voleb, ve kterých soutěží více kandidátů či politických stran. Tím pádem by ale tento pojem zahrnoval také silně autoritářské režimy Běloruska, Ázerbájdžánu, či například Íránu. Všechny tyto země totiž zmíněnou základní podmínku splňují. Další otázky, které si u nás s demokracií tradičně spojujeme, jako například férovost voleb, dodržování základních lidských práv, svoboda slova, nebo svoboda shromažďování, ovšem zůstávají v těchto zemích krajně problematické či chybí úplně.

Pokud nás uspokojuje takto jednoduchá definice, zahrnující mnoho zkorumpovaných režimů, které potlačují lidská práva a svobodu slova, můžeme Rusko demokracií nazvat. Mně se však zdá, že je takto okleštěná definice velmi nepřesvědčivá. Za účelem kategorizace ruského politického systému by tedy bylo vhodné užít jiného, daleko přesnějšího, pojmu, kterým je konkurenční autoritarismus. Jedná se o režim, který disponuje demokratickou fasádou ve formě údajně férových konkurenčních voleb, jichž se může téměř kdokoliv zúčastnit. Takové režimy se tedy snaží navenek hrát podle demokratických pravidel. Zevnitř je tomu ovšem jinak. Ve volbách jsou například používáni takzvaní "loutkoví kandidáti", které režim většinou sám dosadí a odsouhlasí, zatímco opravdová opozice nedostává téměř žádný prostor ve státem ovládaných médiích a často je také na základě pochybných obvinění ze soutěže diskvalifikována úplně. V takových volbách se často podvádí. Volební urny jsou například uměle naplňovány hlasovacími lístky vládních stran a kandidátů. Právě Rusko je, společně s dalšími postsovětskými státy, zářným příkladem konkurenčního autoritarismu.

Letošní prezidentské volby v Rusku nejsou žádnou výjimkou. I tentokrát jsou kandidáti z drtivé většiny dosazeni a odsouhlaseni Kremlem, což také vyplývá z úrovně prezidentských debat, která je nekonečně nízká. Od komunistického podnikatele, což samo o sobě zní jako úsměvný oxymóron, Pavla Grudinina, který tvrdí, že Stalin byl nejlepším ruským vůdcem, po ultranacionalistu Vladimira Žirinovského, který neúspěšně kandiduje v každých prezidentských volbách a navrhuje shodit na Ameriku atomovou bombu. Tyto příklady slouží k demonstraci absurdity těchto voleb, ve kterých kandidují záměrně nevolitelní kandidáti, aby očekávaný úspěch Vladimira Putina nemohli nijak ohrozit. Jediným skutečně antisystémovým kandidátem se zdá být moderátorka Ksenija Sobčak, která ovšem stejně slouží Putinovu režimu jako užitečný idiot. Pro drtivou většinu obyvatel je nevolitelná kvůli své minulosti, během které uváděla všelijaké reality show a vedla velmi rozverný život. Voliči ji zkrátka neberou vážně. Její liberální rétorika ji automaticky zařazuje mezi ruskou liberální opozici. Svou reprezentací ovšem Sobčak tuto skupinu v očích ruského lidu diskredituje.

Během prezidentských debat se ocitla v pozici štvané zvěře. Právě Žirinovskij ji v přímém přenosu například označil za prostitutku ve velmi sprosté formě, načež ho Sobčak polila sklenicí vody. Vše to vyvrcholilo jednou z nedávných debat, ze které Sobčak odešla v slzách. Toto otevřené štvaní proti Kseniji Sobčak mě dovedlo k předpokladu, že by jako jediná nemusela být loutkovým kandidátem. Jedná se tedy pouze o můj předpoklad a nemohu se za tuto informaci zaručit. Koneckonců se jedná o jedno velké divadlo. Takže kdo ví. 

V Rusku dnes existuje pouze jeden opoziční politik, který by Putinův režim mohl reálně ohrozit. Tím je Alexej Navalnyj, jemuž bylo ovšem na základě vykonstruovaných soudních procesů odepřeno právo kandidovat na prezidenta. Jeho bratr, Oleg Navalnyj, dodnes sedí ve vězení na základě podobně uměle vytvořeného obvinění, které bylo vyvráceno Evropským soudem pro lidská práva. Jelikož mají všechny ruské televizní kanály zákaz zvát Alexeje Navalného do svých pořadů, jeho hlavním prostředkem je jeho kanál na YouTube, kde odkrývá korupční schémata Putina a jeho nejbližšího okolí, svolává demonstrace a pojednává o skutečné ekonomické situaci současného Ruska, která se ve státních médiích záměrně překrucuje. Poté, co nedostal povolení kandidovat, vyzval všechny občany Ruské federace, aby k volbám nechodili. Tato stávka má vyjádřit protest proti podvodné prezidentské volbě. Zároveň ovšem hodlá s pomocí tisíců dobrovolníků uspořádat pozorování těchto voleb, aby Putinův režim nemohl o volební účasti lhát, jak v minulosti mnohokrát činil. 

Je zde potřeba podotknout, že jestli stále ještě existuje něco, čeho se Vladimir Putin obává, tak je to právě nízká volební účast. Lidé jsou lákáni k volbám různými způsoby počínaje igelitovými taškami ze supermarketů s hesly "jděte volit", konče svoláváním všemožných absurdních referend v den prezidentských voleb. Putinův režim také podnikl řadu kroků k údajnému usnadnění volby pro ty, kteří se v tento den nebudou nacházet v místě svého trvalého bydliště. Vyřešit to mají pochybné voličské průkazy, pro které neexistuje žádná kontrola. Proto se jeden volič může zaregistrovat hned v několika volebních okrscích a ve všech také následně odvolit. Tento experiment byl demonstrován právě na kanále Alexeje Navalného. Zda bude mít tato stávka nějaký vliv, se dozvíme velmi brzy. 

Popularita Putina v ruské společnosti ovšem není smyšlená. Řada nezávislých vúzkumných center, jako například Levada, vypracovala v roce 2014 průzkum, kde současnému ruskému prezidentovi přisoudila velmi vysokou úroveň popularity. Žádnou současnou objektivní představu o Putinově popularitě bohužel nemáme k dispozici, jelikož byla této agentuře činnost v Rusku zakázána na základě absurdního obvinění z údajného působení v roli "zahraničního agenta". Informace z roku 2014 ovšem nepochybně svědčí o efektivitě manipulativního využití státních médií, kam mají opravdoví opoziční kandidáti s reálnou šancí na úspěch zakázaný vstup. Jelikož drtivá většina obyvatelstva v Rusku získává své informace hlavně z televize, kde se odehrává výše popsané divadlo, je logické, že se Vladimir Putin zdá být oproti ostatním záměrně nevolitelným politikům tou nejpřijatelnější možností.

Toto ovšem není jediným důvodem růstu Putinovy popularity. Dalším významným faktorem je takzvaný efekt sjednocování se kolem vlajky a vůdce. Z průzkumu agentury Gallup se dá vypozorovat, kdy byla podpora současného prezidenta nejvyšší. V roce 2008 dosahovala 83%. Mezi roky 2013 a 2014 se z 54% prudce vyhoupla opět na 83%. Zajímavé je, že se Rusko v těchto letech účastnilo konfliktů ve svém pohraničí. V roce 2008 to byla válka s Gruzií a v roce 2014 to byla anexe Krymu. Zdá se tedy, že po úspěšné účasti Ruska v pohraničních konfliktech, byla popularita Putina na maximu. Jedná se zde právě o výše zmíněný efekt sjednocování se kolem vlajky a vůdce. Za normálních okolností požadují lidé řešení domácích, povětšinou ekonomických, problémů. Když se ovšem jejich země stane aktérem konfliktu, vycítí určitou hrozbu a sjednotí se kolem své vlajky na dočasnou podporu svého vůdce.

Putinův režim se tento efekt evidentně naučil využívat ve svůj prospěch. Zjistil, že krátké úspěšné vojenské zásahy v pohraničí mu výrazně zvyšují oblibu u obyvatelstva. Jelikož současný zkorumpovaný ruský režim není schopen vyřešit důležité ekonomické problémy uvnitř své země, vytváří uměle vnějšího nepřítele ve formě západních demokracií, které mají Rusko údajně ohrožovat. Ve své předvolební řeči potom Putin hrdě předvádí nové ruské jaderné zbraně, jež mají Rusko před touto hrozbou ochránit. Tím zároveň odvrací pozornost obyvatel od domácích problémů, na nichž skutečně záleží. Aby toho nebylo málo, tak byly letošní prezidentské volby uspořádány 18. března, což je přesné datum připojení Krymu k Ruské federaci. Podobný symbolismus hraje v ruské společnosti důležitou roli a o náhodu se zde očividně nejedná.

Vladimir Putin se dnes ve svém konkurenčně autoritářském režimu opět stal prezidentem. Šaráda ve formě prezidentských debat s nastrčenými kandidáty, kterých se Putin samozřejmě neúčastnil, tomu pouze pomohla. Zákaz účasti skutečného představitele opozice, Alexeje Navalného, ovšem může svědčit o určité obavě, kterou Kreml z tohoto politika má. Putinova popularita není přirozená a je očividně postavena na šikovné manipulativní hře za použití státních médií. Tato umělá obliba je také živena nebezpečným efektem sjednocování se kolem vlajky a vůdce. Putin ho umí využívat k odvrácení klesajících preferencí, což činí s pomocí důrazné zahraniční politiky a vytváření mýtů o hrozbě nepřítele ze západu. Pokud se tato strategie nezmění, budeme se paradoxně příště muset obávat momentu, kdy začne Putinova popularita opět klesat.