Navzdory všem pesimistickým odhadům, dietní fašisté, kteří hodlali rozložit Evropskou unii zevnitř, v evropských volbách dosáhli pouze omezeného zisku. Proč ve skutečnosti nikdy nevyhrají? A proč z toho bude smutné Rusko?
V poslední době se ke mně velmi často dostávaly paranoidní články seriózních médií, které tvrdily, že v tomto roce nacionalisté získají dostatek míst v Evropském parlamentu na to, aby tuto instituci mohli vážným způsobem ovlivňovat. To se samozřejmě nestalo. Nigel Farage, Marine Le Pen, a jim podobní dietní fašisté, kteří se dají obvykle poznat podle toho, že větu v konverzaci začínají slovy "nejsem rasista, ale..", sice vyhráli volby u sebe doma, v celoevropském měřítku ovšem tento úspěch nic velkého neznamená. Ve skutečnosti je tedy jejich zdánlivé vítězství naštěstí úplně jedno.
Ve většině případů totiž dietně fašistické strany budí iluzi zdánlivého úspěchu tím, že lákají všechny odpůrce EU pod jednu vlajku. Jejich voličům se většinou při sousloví "Evropská unie" vybaví protektorát nebo muslim s černými zuby, který z nějakého důvodu zneužívá jejich děti (nevím, proč se místo toho raději nestraní katolických kněží), a ti většinou stejně volí kohokoliv, kdo jim slíbí nepřejmenované pomazánkové máslo. Shromáždit tuto skupinu gaučových bojovníků s neexistujícím nepřítelem pod nějakým vágním populistickým heslem většinou nečiní nikomu zásadní problém.
Hlasy ostatních voličů, kteří netrpí výrazným nedostatkem kritického myšlení, a kteří tvoří většinu evropského elektorátu, se mezitím rozdělí mezi mnoho dalších stran. Dietní fašisté tedy s nějakými třiceti procenty volby do Evropského parlamentu v několika zemích vyhrávají, což budí iluzorní dojem dietně-fašistického úspěchu. Ve skutečnosti ovšem zůstavají přibližně čtvrtinovou menšinou, se kterou nikdo nechce mít nic společného, a která navíc není nijak obzvlášť jednotná, a tudíž se nedá považovat za skutečnou politickou sílu v rámci Evropy.
V domácích volbách pak tyto strany mají také poměrně omezený volební potenciál. Kromě vágních hesel postavených na obviňování EU prakticky ze všeho špatného, co se v jejich zemi děje, totiž většinou nemají svým voličům co nabídnout. Jsou to vlastně taková vyfouklá velikonoční vejce - na povrchu barevná a lákavá, ale úplně prázdná uvnitř. Zářným příkladem tomu je Nigel Farage, který se v britských volbách v roce 2015 ani nedostal do parlamentu. Těsně před referendem o výstupu Velké Británie z EU se pak stal tváří Brexitu. Jakmile se Británie v referendu rozhodla pro Brexit, Farage se vypařil. Jako první se rozhodl opustit potápějící se loď, do které sám vymluvil díru. Evidentně kvůli tomu, že kromě šíření lží a obviňování EU úplně ze všeho, neměl sebemenší tušení, jak svoji zemi vést do této hrozící katastrofy. Neměl žádný skutečný program. Když se poté rozhodlo, že se Velká Británie nakonec zúčastní evropských voleb kvůli odkladu Brexitu, Farage se znovu objevil s tím, že do těchto voleb povede svoji novou rychlokvašku, Brexit Party. Koneckonců z toho má penízky. A penízky jsou pro obchodníky s nacionalismem důležité.
V neposlední řadě bych chtěl zmínit ještě jeden zajímavý paradox, poukazující na skutečnou tvář těchto politických stran a hnutí. Mají totiž velmi blízko k našemu starému známému, Vladimiru Putinovi. Zatímco Matteo Salvini, také známý jako Mussolini 2.0, se vesele fotil s tričkem s Putinem, a strana Marine Le Pen dostávala v minulosti několik půjček od ruských státních bank, Heinz-Christian Strache, v tu chvíli úřadující ministr ze Svobodné strany Rakouska, se to rozhodl posunout na zcela novou úroveň. Před několika dny bylo totiž publikováno video, ve kterém se domlouvá s údajnou rodinou nejmenovaného ruského oligarchy na podpoře v médiích výměnou za státní zakázky. Na shledanou, pane Strache.
Co z toho tedy plyne? Rusko ve své každodenní neutichající propagandě straší své občany údajnou fašistickou juntou na Ukrajině a nárůstem fašismu v Evropě. Zároveň ovšem vesele financuje dietně-fašistické strany napříč celou EU. Asi nějaký vyšší princip. Jako třeba plíživý rozklad EU za pomoci užitečných idiotů a obchodníků s nacionalismem, což je mimochodem jedním z dlouhodobých cílů zahraniční politiky současného Ruska. Zamyslete se nad tím prosím příště, až to půjdete hodit páté koloně z SPD a KSČM. Jsem si jistý, že vám za to jejich vyfouklá vejce nestojí.
