Krocan II.1

Kniha II. Dcery Krocanovy, Vlkův syn

1. Grendel 

Na hrudi Lesa   /   skála kamenná   /   z kamene studeného   /   z kamene kamenného   /   v zemi koření, rozkročená   /   a nehýbe se

nahoře Kaira, hvězda Hřeb   /   do noční oblohy zabodnutá   /   plamenná osa světa našeho   /   nad skálou hoří, nedotknutá   /   a s Vlkem, co na zemi stojí   /   a po lidském způsobu vzhůru se dívá   /   tiše hovoří

tak po lidském způsobu Grendel stojí   /   a řečí Vlka slova k sobě skládá   /   co bylo, bylo, o všem mluví   /   neboť dny jeho prudce běží   /   a ke konci spějí :

srdce Lesa jsem si podmanil   /   paže jeho a všechny údy   /   a žádný z těch, kdo zde žijí   /   již nemůže se mi    /   bojem postavit   /   Lesem já chodím a on bez konce je   /   mé kroky neslyšné se nad mechem vznáší   /   a můj dech stolistý   /   ke korunám stromů putuje   /   a krev srdce mého   /   ach horká krev co tělo mé plní   /   v kořenech stromů pulsuje

však duši Lesa, co svět v ní leží   /   co v ní se zrcadlí a ona z něho roste   /   však duši Lesa   /   na jejímž dně kolébka lidské mysli leží   /   z které se rodí a do níž se propadá   /   však duši Lesa    /   stále nemám, nemám, mít nebudu

Jelen lunobílý, pán očí zelených   /   ach stále mi uniká   /   na jeho srdce, co pod bílou kůží zpívá   /   mé zuby ostré nedosáhnou   /   ty zuby, co krví stojí   /   a kořist mou si podmaňují   /   a mé ruce silné bez moci jsou   /   když k němu přistoupím   /   krokem neslyšným   /   za noci bezměsíčné   /   abych ho zadávil

je mimo mě   /   je nade mnou   /   já jemu nestačím

stojí tiše Grendel Vlk   /   na skále kamenné   /   z kamene studeného   /   z kamene kamenného   /   a noc rozkročená   /   stříbrným šperkem zdobená   /   k Vlkovi takto hovoří :

jenom řeka ze dvou pramenů spojená   /   z pramene bílého   /   z pramene rudého   /   co spolu mísí se a sebe prostupují   /   že pramen jeden druhým se stane   /   jenom řeka rudá a bílá   /   skálu prolomí   /   a duši světa opanuje

když spojí se nespojené   /   co spojit nelze    /   když semkne se nesemknuté   /   a nepozná se co je jedno   /   a co je druhé   /   pak klíč lze vykovat   /   a zbraň vybrousit   /   na lov se vydat   /   a to, co uniká   /   sobě podmanit

vyslechl Grendel řeč noci černostejné   /   co život mu dala, matky své   /   co život mu dala, když měsíc spal a na obloze nebyl   /   a hvězdy stříbrné mlčet musely   /   vyslechl Grendel řeč noci černostejné   /   a syna svého křikem povolal

2. Syn

Na dně Lesa   /   lože zelené leží, měkkostí vystlané   /   světlo tam zvolna stéká, sladce a pomalu   /   a zvuky plné ticha   /   tiše se řadí, jeden přes druhý   /   a krásný příběh vypravují

vlčice stříbrobřitá   /   co Grendelovi syna dala   /   na dně lože svého   /   u kořenů Lesa zeleného   /   u toho, co spánkem zasažený   /   na boku stočený leží   /   bdí   /   a jeho snů se dotýká   /   do nich pak vstupuje, opatrná    /   a hlasem neslyšným   /   ho k sobě povolává

vstávej ach synáčku můj zlatozlatý   /   ze snů, co přede ti noc   /   probuď se a vstaň   /   hřebec osudu tvého zastavil se   /   na kraji Lesa    /   čeká, až nasedneš   /   otec tvůj již ví co nevěděl   /   co já mu neřekla   /   co vím od doby té   /   když tělo mé jsi opustil   /   a k sobě tě volá

na břehu Lesa   /   otec se synem stojí   /   kde vlnobití stromů zelených    /   o louku se tříští   /   přišel Les k Řece syna vyprovodit   /   Vlk vedle Vlka stojí   /   a z chlapce dětství opadalo   /   jako listí dubové   /   když k zemi padá, zlata plné   /   a nahoru se ohlíží   /   když loučí se s tím   /   co již nebude   /   Vlk vedle Vlka stojí   /   a ten, který přišel   /   k tomu, co odchází   /   naposled hovoří

vyslyšel tě pán očí zelených    /   ach synu můj, horké krve plný   /   Jelen lunobílý, co duši Lesa nosí ?   /   mluvil jsi s ním, srdce vyprázdněné   /   bez chtíče, bez žádosti, oči nezavřené ?   /   propustil tě, odpověděl,    /   či zda tebou prošel   /   jako stínem neživým   /   a v chůzi nepozemské   /   se nezastavil ?

odpověděl syn otci svému   /   ten, co ještě včera chlapcem byl   /   a síť dětství jeho, nezkalená   /   dosud u nohou matky jeho leží   /   teď dospělostí nečekanou zalehnut, nahrbený   /   otci svému pověděl :

mluvil jsem s pánem očí zelených   /   když noc přestala spěchat   /   a já, znaven chůzí marnou   /   o hořkého ořešáku zastavil se   /   když nemohl jsem najít to, co hledal jsem   /   sám dal se poznat, oči zelené   /   uvnitř těla mého se rozhlížely    /   tak vyslechl mne, a neodešel   /   a to, co mi řekl   /   já nepovím

a tak teď půjdu    /   do domu Krocanova   /   kde Pilpinův syn vládne, a sestry své hýčká   /   a nabídnu mu to, co mám   /   podrží-li to, bude to mít   /   nepodrží-li, vezmu si já