38. O výpravě Argonautů za španělskou okurkou I.

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. V tomto textu uvádíme legendární mýtus o tom, jak se stateční Argonauti Lesní republiky vydali na výpravu za španělskou okurkou, způsobující krvácející průjem.

Příběh začíná v ten čas, kdy bůh bohů Zeus seznal, že stav zastupitelů Lesní republiky, jakož i všech těch, kdož spravují obec, je bídný, a rozhodl se tak, že na ně uvalí trest, aby zmoudřeli a napravili způsob svého života. Marně ho ostatní bohové shromáždění na Olympu varovali, že to je zbytečný pokus, neboť snaha o zmoudření těchto lidí je úkol, který se vymyká možnostem kohokoliv, bohužel i boha bohů.

Zeus si nedal říct a v podobě dvousložkového epoxidového deště se snesl na Lesní republiku a ucpal všechny cesty, kudy krvácel její statní rozpočet a potažmo celé její veřejné finance. Finanční hospodaření Lesní republiky se tím rázem postavilo na nohy, ztloustlo a blahobytně se roztahovalo pod zářivým nebem finančního přebytku.

Zastupitelům však nastaly zlé časy. Všechny řeky i říčky, kterými do pokladnic jejich domů přitékaly prebendy a provize, vyschly, a nejeden představitel obce se musel vydat se skromným uzlíčkem do světa, aby měl na splátky hypotéky a všech svých leasingů. S epoxidovými špunty boha bohů se nedalo hnout a všichni správci věcí veřejných tak smutně seděli před svými příbytky a tiše bědovali.

Pak se však našel jeden z nich, který neztratil hlavu. Byl to temný lord Beznoska, zástupce předsedy Domu Strakaté krokve. Svolal k potoku výkvět všech zastupitelů Lesní republiky, ano, nikdy předtím a nikdy potom se nesešli mužové tak znamenití. Z Domu Modré růže přišel ušlechtilý N-Č-S a v jeho patách lstivý Tluščžchoř, z Domu Oranžové růže Bohuslav Přílepka, jezdec na divokém kanci a rek Michal, jehož dokonale kulatá hlava vzbuzovala závist všech olympských bohů. Za sektu Červených sosáků se dostavil okřídlený syn boha západních větrů Generální Tajemník a bájný pěvec a věštec  Politbyro, za piráty z lodi Krvavý úsvit pak přišel kormidelník Vít VěřteMi a kapitán John Silver.

Na tomto shromáždění pak temný lord Beznoska všechny seznámil se svým smělým plánem. Navrhnul, aby se vydali na nebezpečnou výpravu do španělské země, kde by si nakradli vzácné okurky, způsobující krvavý průjem. Ty by pak nacpali do hrdla státnímu rozpočtu Lesní republiky, který by tak konečně zase začal krvácet. Sice by to trochu smrdělo, ale prebendy a provize by zase tekly tam, kde je jich třeba.

Všichni přišedší se tohoto nevídaného plánu nejprve zalekli, ale pak jim nezbylo, než souhlasit. Lepší nebezpečí než trvalá bída. Lord Beznoska pak ještě přibral sochu Dřevěného Karla, který byl předsedou jejich domu, a všichni se pak vydali na vlak.

Na nádraží nejprve obětovali Apollónovi, prosili ho o zdar výpravy a slevu na jízdném. Vybrali si spoj Eurocity Argo a za zpěvu pěvce Politbyro vyrazili. Omylem však nastoupili do oddělení osamocených divokých žen z ostrova Lemnos, které kdysi pobily všechny své muže, protože je nerespektovali. Ženy je začaly obletovat a prosily je, aby s nimi vystoupili na příští zastávce. Nakonec je ušlechtilý N-Č-S musel zahnat pronikavým křikem "reformíííí, reformííí, jedině reformííí".

Na dalším nádraží v německé zemi je napadli divocí obři se třemi páry rukou. Obsadili celou stanici, a když uviděli vlak, začali na něj házet obrovské kameny. Všechny je ovšem pobil rek Michal svojí drtivou kulatou hlavou. Němečtí lidé jim z vděčnosti darovali čtyři vinné klobásy, které snědl Bohuslav Přílepka. Za trest se pak musel utkat v pěstním souboji se surovým králem Amykem, vládcem národa Bebryků. Rozbil mu lebku a ukradl peněženku. Ušlechtilý N-Č-S pak oslavil toto další vítězství zpěvem "reformííí, jedině reformííí".

Během cesty jim kontroloval jízdenky slepý, starý a věčně hladový průvodčí Fíneus. Měl věšteckého ducha a rád prozrazoval úmysly Evropské komise. Za to na něj komisaři seslali dravé Harpyje, které mu rvaly mu potravu z rukou i úst a ponechaly mu vždy jenom tolik, aby nezemřel hladem.  Citlivému Politbyro se ho zželelo a chtěl Harpyje zabít. Od toho ho odvrátila bohyně Iris, aby ho, jeho bratry a všechny Červené sosáky uchránila od božského hněvu, zaručila se mu, že Harpyje se již nikdy nevrátí. Fíneus se konečně zase dosyta najedl, radoval se z toho a Argonautům věštil o jejich dalších cestách a nástrahách na nich. Jakmile však dojedou do španělské země k okurkovému poli, čeká je šťastný návrat a sláva.

Pokračování příště.

Letopisec Lesní republiky