27. O Drobení

Toto je příběh vznešených občanů Lesní republiky z doby, kdy byla Lesní republika zachvácena nelítostným bojem, který pak následující generace nazvaly Válkou dvou růží, Modré a Oranžové. V tomto textu je pak zaznamenán popis vzrušující hry, kterou hráli nejvýše postavení občané Lesní republiky. Hra měla název Drobení a šlo v ní nezřídka o život nebo o zdravý rozum.

Hra se hrála v běžném životě všech účastníku, mohl ji hrát libovolný počet hráčů, přičemž však nikdo z nich nevěděl, kdo z jeho blízkých a spolupracovníků hraje a kdo ne. Tuto informaci měl pouze rozhodčí, který se nazýval Garant. Tím zpravidla býval veliký kníže VéKá, protože kdysi získal takzvanou Morální autoritu. Tuto věc, o které nikdo pořádně nevěděl, jak vypadá, mu kdysi dovezl Pepa z Hongkongu, který jí ukradl spolu s legendárním Mrtvým Maďarem v muzeu čínské filozofie. Garant byl též kmotrem mnoha filozofických spisů pánů z Domu Modré růže, jako byly například "Nebát se a krást" nebo "Lež – kolébka obětavého politika".

Na začátku hry si každý hráč musel vypracovat plán, jak pomocí lhaní, předražování veřejných zakázek a dunivých politických prohlášení co nejvíce nadrobit svým soupeřům tak, aby je připravil o funkce, příjmy nebo alespoň o zdravý rozum. Hlavním cílem všech pak bylo naplnit svůj rodinný rozpočet ze společně vybraných peněz. Nejvyšším úspěchem pak bylo, připravit protihráče o čest jeho označením za korupčníka. Byl to ovšem úspěch zcela ojedinělý, protože drtivá většina hráčů již žádnou čest neměla.

Velkým problémem všech hráčů však bylo, že z rozkrádání veřejných peněz byli v podstatě živi všichni. Úspěšná herní strategie tak vyžadovala velké mistrovství, kdy hráč byl nucen skloubit mnoho protichůdných věcí – musel naplnit své měšce, zároveň pak pronášet hlasité projevy o boji proti korupci a zlu a současně nadrobit svým soupeřům tak, aby je co nejvíce poškodil.

Počátky této hry byly skromné. Ještě se nepoužívala nahrávací zařízení a pro úspěch ve hře stačilo si nakrást a nebýt zavřen. Setrvání ve funkci se ještě nepožadovalo. Z těchto dob se dochovala legenda o brilantním hráči, který následně vešel do dějin hry jako Standa Akcionář. Dokázal na provizích z privatizace získat závratné jmění, které následně legalizoval obratným trikem s jakýmsi cenným papírem. Ze své funkce musel sice odejít, to však v té době na jeho vítězství nic nezměnilo.

Další fáze hry již byly náročnější. Pro medailové pozice již bylo nezbytně nutné zbohatnout a přitom zůstat ve funkci. Jako příklad úspěšného sportovce z těchto dob lze uvést hráče s přezdívkou Hetman. Dokázal si z ničeho postavit nákladný penzion, zůstat přitom ve funkci a navíc se pravidelně umísťoval v žebříčcích oblíbenosti živých bytostí.

Ve vrcholném období se do hry zapojilo používání nahrávacích zařízení. V té době již šlo o hodně, hráči si tak museli najímat pomocníky, kterým se říkalo poradci. Ti pak obcházeli úředníky odpovědné za zprávu veřejných peněz a pomocí brilantně formulovaných vět z nich mámili peníze. Nejpovedenější z těchto rozhovorů vyšly knižně a zařadily se do zlatého fondu literatury Lesní republiky. Zde uvádíme ukázku projevu legendárního poradce Knechtíka:

"V rámci politiky je tý špíny strašný množství, ale strašný, to jako by ale opravdu to sou krádeže za bílýho dne. Já z toho nejsem happy, ale dělat s tím jako moc nemůžu. Teďka jsem přišel s tebou vykomunikovat jako, že budeme potřebovat nějaký finance do tý centrální pokladny. Pavel potřebuje tý straně něco přinýst, aby měl někdy šanci být prostě někdy jako premiérem."

Na závěr uvádíme úryvek z elegie, jejímž autorem je anonymní hráč:

Hrdlo mé bezedné / ústa má hltavá / zdali mou žízeň / ach uhasit stačíte. / Pastviny zelené / kde stáda krav tučných / po stezkách písčitých / k vodě přicházejí / zdali můj hlad / ach utišit stačíte. / Ruce mé přepevné / co z ramen mi rostete / z ramen mých širokých / zdali mou kořist / ach odnést stačíte. / Hvězdo má třpytivá / na nebi vzdáleném / co kroky mé sleduješ / jaký osud / pro mě ach chystáš.

Letopisec Lesní republiky