O zaplňování prázdných míst

Když před rokem zemřel můj otec, zprávu o jeho úmrtí jsme obdrželi na dovolené  a jak už to bývá, zastihla nás naprosto nepřipravené.  

Přerušili jsme dovolenou a začali  zajišťovat nezbytně nutné věci spojené s úmrtím: pitva, pohřeb, zajištění bytu. Na pohřbu jsem četl řeč, kterou jsem si připravil a kterou jakoby mi někdo nadiktoval shora. Hovořil jsem o prázdných místech, která zbydou po milém člověku a která už nejdou ničím nahradit… pocity lítosti se mísily také s pocity viny.

S otcem jsme dlouho neměli nijak harmonický vztah, po rozvodu rodičů jsem jim často vracel jejich vzájemné hádky nezájmem o svůj prospěch, nerespektováním příkazů a  všemožnou jinou rebelií, také moje dospívání bylo bouřlivé se vším všudy a s ním byly spojené i časté hádky s otcem. /Chystal jsem se to s ním někde u pivečka to všechno probrat, ale jak to v životě chodí, už k tomu nedošlo…/

Vše se změnilo narozením mého syna, od batolecího věku si dědeček svého vnuka velmi oblíbil, trpělivě mu vše vysvětloval a předával mu tak svoje dovednosti a znalosti. Inspiroval se u svého dědečka, který se podobným způsobem také jemu věnoval. Měl na svého dědečka moc hezké vzpomínky, vyprávěl, jak si s ním jeho dědeček dlouze povídal a jak se mu i jinak věnoval. Po jeho smrti si schoval mosaznou cedulku s jeho jménem a po narození mého syna se i o něho začal podobně starat - chodil s ním na procházky, povídal si s ním a v době nemoci ho ochotně hlídal. Nyní, když otec odešel, jsem cedulku umístil ve svém bytě - na připomenutí této dědečkovské tradice i jak záleží na našich dětech, jak důležité je se jim věnovat, předávat jim vědomosti a radovat se z jejich úspěchů...  A napadlo mě, že otec nám ukázal cestu, jak vzpomínku na něj udržet ještě živější, abychom napodobením jeho chování aspoň částečně zaplnili to prázdné místo, které po něm zůstalo..