Nový rozpočet pro malotřídní školy – zase nic nového…

Loňský rok byl pro naši malotřídku kritický, měli jsme nízký počet žáků a obec školu musela dofinancovávat.  Ani letošní rok však není pro nás nijak pozitivní…

Jsem ředitelem integrované vesnické  školy,  která spojuje mateřskou se základní školou. Školy jsou financovány normativní metodou, která je financuje podle počtu žáků. Loňský rok jsme v mateřské škole nedosahovali  zákonem stanovené minimum žáků,  v takovém případě tedy platilo ustanovení  školského zákona, že obec povolí škole výjimku z počtu žáků pod podmínkou, že škole dofinancuje chybějící finanční prostředky. Článek jsem psal zde.   Letošní rozpočet opět ničím nepřekvapil, normativní metoda, která ještě tento rok dobíhá,  nám připravila rozpočet nepokrývající ani prostředky na základní platy zaměstnancům.  Proč tedy letos, když splňujeme zákonné minima žáků, nám opět  byly přiděleny prostředky , které nestačí ani na pokrytí tarifních platů a chybí 130 tisíc?

Proč stále musíme řešit finanční problémy, které odvádějí  od předmětu naší činnosti, vzdělávání a výchovy dětí?  Ekonomiku své školy přece nemůžeme nijak ovlivnit, jsme příspěvková organizace financovaná státními dotacemi, v obci s několika sty obyvateli těžko můžeme najít další děti pro posílení rozpočtu, výchovně-vzdělávací činnost jsme již tak rozšířili na pět ročníků a začali jsme také přijímat do školky dvouleté děti. Vše je málo. Co však můžeme udělat více?  Proč  na malé školy všichni nazírají s despektem?  Že jsme vesnická škola, učíme ve spojených ročnících, že děti méně naučíme?  Za 15 let mé praxe na málotřídní škole inspekce nezjistila žádnou chybu v pedagogickém procesu ,  vždy jsme měli nadprůměrné výsledky a inspekce odcházela spokojená s pozitivní atmosférou panující ve výuce. Naši školáci se po odchodu z naší školy dobře zapojují  do výuky v jiných školách, někteří naši absolventi zvládnou studium střední školy. I další výhody malotřídek jsou přece zřejmé , výuka v malém kolektivu umožňuje s dětmi pracovat individuálně, děti ze školky přecházejí do prostředí, které dobře znají a nemají tak problémy s adaptací na 1. třídu, dávno předtím než k nám doklopýtala školská reforma se svými  ničím neříkajícími pojmy jako integrace, klíčové kompetence, průřezová témata, jsme tyto požadavky rozvíjeli ve společném vzdělávání, dělali projekty, skupinové vyučování  i s dětmi  prováděli sebehodnocení.

A proč se stále držím na škole, která bojuje o přežití a vlastně nemá perspektivu? Práce mě plně uspokojuje,  také pozice vesnického učitele mi vyhovuje, práce na malotřídní škole je nabíjející a tvůrčí a těší  mě i skutečnost, že moje osoba přispívá k situaci, že škola stále funguje a ekonomicky přežívá. Na které jiné škole bych mohl sledovat, jak k nám do školy přichází dítě, které ještě téměř neumí mluvit a odchází socializovaný školák, který dovede číst, zná násobilku a vyjmenovaná slova? Na které jiné škole bych se mohl takovým způsobem podílet na výchově, vzdělávání a růstu mladého člověka?  Na které jiné škole bych mohl děti učit hrát na zobcovou flétnu a skládat s nimi písničky, na besídkách  vymýšlet  vlastní scénky?  Také spolupráce se zřizovatelem je bezproblémová, obec se snaží svou školu podporovat, ale podílet se kromě úhrady provozu školy také na financování platů zaměstnanců je pro obec finančně náročné. Na vesnicích se nyní zavírají obchody s potravinami a také hospody, jakmile se zruší ještě školy,   život na vesnici se dále zhorší. Škola přece neslouží jenom jako středisko  vzdělávání , ale do jisté míry také společenského života, vždyť rodiče se spolu scházejí - nejenom ve škole , ale také na návštěvě našich besídek nebo kulturních vystoupení .    V naší době tohle zřejmě ani tohle není potřebné – stačí si pustit televizi, pokud možno nekonečný seriál …

Normativní metoda se má v budoucnu změnit a nově se školy budou financovat podle počtu odučených hodin. My z malotřídních škol jsme  však nadále skeptičtí, po letech neustálých a klopotných změn v legislativě školství, novelách novel  a vyhlášek, které neustále vnášejí nejistotu do naši práce, se ani není čemu divit..