Děti se rodí z bříška. A ty adoptivní ze srdíčka…

„Nechápu, proč bych zase měla být těhotná, když na světě je tolik dětí, co potřebují rodiče!“, dostalo se mi odpovědi od mé ženy na otázku ohledně druhého dítěte. Našemu synovi byly čtyři roky a sourozenec by se mu hodil. Ona, aktivistka v různých směrech, právě řešila projekt pro dětské domovy a tak každou chvíli přišla nadšená domů, že potkala takové a makové dítě či děti, a že je to úžasné, kdybychom si je mohli vzít domů alespoň na chvíli. K Vánocům si od dětí nechala napsat dopisy (vlastně byly pro Ježíška) a pak běhala týden po obchodech, aby mohla zařídit, aby každé dítě dostalo přesně to, co chtělo. Sourozence pro naše dítě moc neřešila, neboť žádné sama nemá. A její verdikt nad nereálností prožít ještě jednou devět měsíců pekla, završené přímo pekelným ohněm (její slova), zněl naprosto radikálně. Záhy jsem tedy pochopil, že se druhého potomka nedočkám. 

Začali jsme se nenuceně bavit o možnosti dítě adoptovat. Nijak jsme na to netlačili, nijak extra jsme to neřešili. Proto při zjištění šíleností, které se po rodičích chtějí ze strany státu při adopci, jsme jen znechuceně kroutili hlavou a nechali to být.

Jednoho dne mi zazvonil telefon a moje vysmátá manželka mi položila otázku: „Hele, a chceme i dítě ze zahraničí? Ne na dálku, ale normálně.“ Řekl jsem: „Jasně, proč se ptáš?“ „Řeknu ti to doma. A holku nebo kluka? Já chci holku!“ ozvalo se z druhé strany aparátu. „Holka je v pohodě“, řekl jsem a zavěsil.

Tento asi půl minutový rozhovor způsobil to, že máme doma již čtvrtým rokem úžasnou holčičku. Procedura byla samozřejmě o trochu delší a obsahovala samou právnickou a lékařskou hantýrku, třeba jako právně volné dítě, mezinárodní adopční doklady schválené soudem v zahraničí, přesun dítěte ze sirotčince do náhradní péče chůvy, testování na různé nemoci, základní očkování vhodné pro tento věk dítěte, získání státního občanství, ověření dokumentů Matrikou pro mezinárodní adopce, superlegalizace konzulátu země původu dítěte atd… V zahraničí to vyřizovala advokátka, tady na základě dostupných informací lidí, kteří již toto absolvovali, to řešila manželka. Celý proces byl asi na půl roku, ale o tom jsem vlastně mluvit nechtěl.

Chtěl jsem mluvit o tom, jak to bylo pro nás jednoduché po stránce psychické ještě před tím, než k nám dcera přijela a po jejím příjezdu. Samozřejmě jsme v okamžiku, když jsme učinili první právní krok, řekli tuto novinu synovi, ten prohlásil něco o tom, že nechápe, proč to musí být právě holka, rodiče manželky jen kroutili hlavou, tchán prohlásil pár vtipů na kulturní zvyklosti krajiny odkud dcera pochází a od našich jsme si vyslechli jak to je strašně nerozumné, co ty geny, co ten původ a proč radši nemáme vlastní dítě, když ho mít můžeme atd… No prostě česká klasika.

Již dávno před tím, než tento proces vůbec začal, přišla jednou domů manželka s nějakou teorií o duších dětí, které tady lítají až do doby, co si ta duše toho dítěte vybere ty správné rodiče, neboť je potřebuje a oni potřebují to dítě. Prý nikoli dítě, ale to konkrétní dítě. A pak se stane, že žena snažící se otěhotnět otěhotní. A žena, která se o to nesnaží, jen ještě neví, že to dítě potřebuje, otěhotní také. Prý proto tolik matek, které se rozhodnou v době těhotenství pro adopci, si jí nakonec rozmyslí. Uvědomí si, že to dítě je jejich. Neboť si je vybralo. No nevím přesně, jak to všechno vlastně bylo, moc jsem jí neposlouchal (za to se samozřejmě omlouvám, ale kdybych mě poslouchat vše co říká, už bych dávno ohluchl).

Po nějakém čase od učinění prvního kroku v dané věci nám přišla do e-mailu fotka s našim budoucím dítětem. Manželka si jí sice vytiskla, ukázala asi třem nejbližším lidem, ale necítil jsem z její strany žádné nadšení, žádnou radost, žádný cit. Což bylo u mé ženy poměrně zvláštní, neboť když jednou srazila ptáčka, který jí narazil do předního skla, asi dvě hodiny jsem musel poslouchat o tom, že to byla určitě matka „ptačice“, která letěla pro jídlo, aby nakrmila svoje malá ptáčata.

Asi za měsíc jsme se dozvěděli špatnou zprávu, že to dítě, které mělo být naše, naše nebude, protože něco nedopadlo tak jak mělo. Trochu to mnou otřáslo, ale více mnou otřásl fakt, že moje žena do telefonu, osobě která jí to oznamovala, prohlásila: „ To nevadí, já jsem věděla, že není moje“.

Za dalších 14 dní přišel další e-mail. Při otevření přílohy (fotky) se oči mé manželky rozzářily a prohlásila: „Martine, vidíš jí! To je ona! Naše dcera! Podívej na ty smutné oči! Jakoby nikomu nepatřily!„ Do půl hodiny měla ve Photoshopu vytvořenou koláž, kde připojila fotku našeho syna s pomalovanou tváří do barev jakéhosi indiánského kmene a fotku naší dcery se smutnými očima. Následně učinila dvě věci. Rozposlala fotku do celého světa s popiskem: „Naše děti J“. Pak upravenou koláž vytiskla, otevřela rámeček, kde byla fotka našeho syna, tu vybrala a zasadila tam novou fotku našich dětí.

Nechápal jsem, co dělá a snažil se taktně naznačit, že je možná brzy, činit tyto věci, ale byl jsem nařčen, ať nekecám blbosti. Že prý matka vždy pozná svoje dítě, ale tomu já, jako chlap, nemůžu rozumět. Vzhledem k tomu, že jsme to dítě nikdy neviděli (teda mimo těch 20 min na fotce) a ještě s přihlédnutím k faktu, že mělo jinou barvu pleti než my, zdálo se mi toto prohlášení poněkud směšné. Ale proto, že nevyhledávám konflikty (také proto, že s mou ženou je nelze vyhrát), jsem mlčel a modlil se k božstvu, o kterém mám pochybnosti, aby to nedopadlo jako s tím předchozím dítětem, neboť ať je moje manželka silná jak chce, toto by jí zajisté zlomilo.

Po pár měsících a pár e-mailech s dalšími fotkami z původní země a pár řádky o tom, že se má dítě u chůvy dobře a že absolvovalo prohlídku na to a ono, nadešel den, kdy bylo dítě právně naše, získalo české občanství a mělo český pas (i když bylo ještě pořád v původní zemi a my jsme ho nikdy fyzicky neviděli) a měli nám ho přivézt domů. Nachystali jsme večer pár věcí, druhý den jsme šli do práce a čekali na telefonát, kdy to bude. V okamžiku když jsme jí uviděli (byla stokrát hezčí a drobnější než na fotce) a manželka si jí vzala do náruče, to byla naše dcera. Nezaváhali jsme ani na vteřinu, nepotřebovali skupinové sezení o adopci, nepotřebovali žádný čas na to, abychom si zvykli (jak jsme původně předpokládali), byla tady a byla naše. Jako kdyby u nás byla od úplného narození. Jaké pak geny, jaký pak původ, jaká pak moje krev?  Jsou to opravdu nesmysly! Věřte mi! A když jste ve fázi rozhodování v otázkách adopce, ať si každý co chce mluví, běžte do toho!

Dnes má náš syn 10 let. Dcera 5. Chodí do školy a školky, pořád se hádají a mlátí, ale když je jeden z nich pryč déle než dvě hodiny, ten druhý neposedně poskakuje a pořád se dotazuje, kdy se sourozenec vrátí. Na první pohled je jasné, že dcera je odlišná od syna. Dcera už 2,5 roku skvěle papouškuje, odkud pochází a v jakém státě a městě se narodila. Před nějakou dobou jsme museli čelit otázce, jak je možné, že je opravdu naše dcera, když má jinou barvu než maminka, která má ale stejnou barvu jako brácha. Já jsem jako vždy mlčel, ale moje žena pohotově odpověděla: „ Děti, ono je to tak, ty jsi se narodil z mého bříška a ty jsi se narodila z mého srdíčka. Proto můžete být klidně jiní.“ A bylo vyřešeno.

A tak, jak jsem se ně tři díval, jsem si uvědomil, jak je náš syn úplně jiný než jeho matka a jak je naše adoptivní dcera své matce strašně podobná. A vzpomněl jsem si na příběh o tom, jak po celém světě létají duše dětí a v ten správný okamžik si vyberou ty správné rodiče. A protože jsou to „jenom“ duše, neznají hranice států, ani kontinentů, neznají národnosti, neznají různorodost jazyků a ani barvu pleti. Vědí jenom to, že právě tato žena je jejich matkou.  A tak si jí prostě vyberou…