Barack Angele uhlí nezakáže. Ale má Sobotka Brabce v hrsti?

I vzhledem k probíhající klimatické konferenci v Paříži je budoucnost energetiky v posledních týdnech předním tématem, kterým se zaobírají vlády i média. Sjely se hvězdy světové politiky – Obama, Merkelová, Hollande či Putin. 

Pařížských rokování o naší energetické budoucnosti se mimo hlavní tváře politického showbiznisu účastní i naše hvězdičky – Sobotka s Brabcem.

Na konferenci probíhá lítý boj o osud uhlí. Nebo to alespoň má působit tímto dojmem. Jedno je jasné. Výsledky konference však nemá smysl přeceňovat. Postoje k energetice se totiž mezi jednotlivými státy dramaticky liší. A jak historie ukazuje, státy si vše zařídí po svém. Například pod Kjótský protokol se nikdy nepodepsaly Spojené státy a Čína, byť jsou dohromady největšími znečišťovateli planety. Na místě tak určitě je otázka, k čemu podobné konference, které se pořádají za enormních nákladů, vůbec slouží, kromě ještě větší radikalizace ekologických aktivistů.

Některé státy Evropské unie označují konec těžby a využívání uhlí za klíčový nástroj v boji proti změnám klimatu a znečištění ovzduší. Jiné si ho však ve svém energetickém mixu hodlají udržet i v příštích desetiletích. Padají ostrá slova, pořádají se demonstrace, mluví se o osudu planety, pracovních místech, energetické bezpečnosti, cenách elektřiny i právu na určení energetické politiky v rámci jednotlivých členských zemí.

Co je příčinou tak rozdílných zájmů evropských zemí, do jejichž střetu se uhlí dostalo? Univerzální odpověď neexistuje, i když jsou aktivisté a nejspíš i Brusel skálopevně přesvědčeni o opaku. Tak, jako se totiž liší postoj zemí k uhlí, liší se i důvody, které ho zformovaly.

Na prvním místě je třeba zmínit ty politické, protože jsou to právě politici, kteří o budoucnosti energetiky rozhodují. V jejich slovech, jakkoli mohou být vzletná, je třeba vždy hledat především vzkaz občanům jejich vlastní země, tedy voličům, kteří rozhodnou o jejich případném znovuzvolení. Odráží se v něm nálada a zájmy obyvatel, ale i přírodní a jiné podmínky, které energetika v konkrétní zemi má. A tak zcela jinou řečí mluví jaderná Francie, ekologické Švédsko, uhelné Polsko nebo Německo, které s velkým povykem přechází na obnovitelné zdroje, ale současně stále těží uhlí a dokonce před pár týdny otevřelo obří uhelnou elektrárnu.

Je totiž velký rozdíl, zda jste politikem v zemi s potenciálem přirozeného rozvoje obnovitelných zdrojů a ekologicky naladěnými občany nebo  čerstvě zvolenou premiérkou Polska, tedy země s obrovskými zásobami uhlí, jehož těžba a zpracování zaměstnává statisíce lidí, a voliči, kteří vám neodpustí zdražení energií a jakékoli oslabení národní energetické soběstačnosti, které by navíc mohlo způsobit byť nepatrnou závislost na obávaném a mimořádně neoblíbeném Rusku.

Proto se názory například německé kancléřky Merkelové a polské premiérky Szydlové liší jako noc a den. Námitka, že skutečným důvodem je velikost politika, jeho schopnost vidět dále než na konec volebního období a odvaha činit rozhodnutí, která prospějí víc budoucím generacím než volebním preferencím je sice relevantní, ovšem obstojí jen částečně. Vsadil bych totiž dost peněz na to, že kdyby Angela Merkelová předsedala vládě ve Varšavě, mluvila by jinak než v pozici německé kancléřky.

I když to například ekologičtí aktivisté činí neustále, považuji za mimořádně smělé soudit, zda je ten či onen přístup správnější. Těžba a spalování uhlí je nepochybně zátěží pro životní prostředí, byť se v posledních letech investovaly významné prostředky do ekologických opatření, které dopady dramaticky zmírnily. Pro budoucí generace je ale i tak určitě příznivější, když bude růst podíl čistých zdrojů energie a zároveň lidstvo zabrzdí její plýtvání. Na druhou stranu to odnesou lidé teď a tady, v Polsku, Česku, ale i Německu a dalších zemích. Ztrátou zaměstnání, vyššími cenami energií, které sníží jejich životní úroveň, ale možná nejvíce snížením energetické nezávislosti a bezpečnosti, což se v dnešní době, neklidné a bohužel stále více nebezpečné, může ukázat jako fatální chyba. Snad si to uvědomuje i český premiér, který se na tomto poli příliš nevymezuje, a nechává konat ministra Brabce. Tomu ale, coby bývalému řediteli Babišovy Lovochemie, zelená rétorika příliš nesluší. Být Sobotkou, raději bych volil b(B)rabce v hrsti v podobě levného českého uhlí, než holuba na střeše v podobě závislosti na drahém jádru a nevyzpytatelných obnovitelných zdrojích.