Šance pro české mléko

Zemědělci jsou pod tlakem. Živočišná produkce je pod tlakem na snižování emisí, vegani chtějí zakázat konzumaci živočišných potravin, ekologové by byli nejradši, kdyby se na polích nehospodařilo vůbec. Politici tomu podléhají.

A zemědělci neví, zda jak mají dál směrovat své podnikání. Navzdory tomu si dovolím zmínit jednu komoditu, ve které vidím pro naše zemědělce velikou příležitost do budoucna.

Evropská unie je jedním z největších exportérů mléka a mléčných produktů na světě. Dlouhodobě dominuje v exportu mléčných výrobků, jako jsou sýry, máslo, sušené mléko a syrovátkové produkty. EU je například největším exportérem sýrů na světě a jejich produkce dlouhodobě roste na základě vysoké domácí i zahraniční poptávce. Díky tomu se v posledním desetiletí neustále zvyšovaly (+0,9 % ročně) také dodávky mléka. To ale může skončit.

Evropa očekává pokles produkce mléka

Zpráva Evropské komise představující střednědobý výhled pro zemědělské trhy a příjmy do roku 2035 (EU Agricultural Outlook 2024-2035, dále jen Výhled EK) konstatuje, že produkce mléka v EU v nadcházejících letech dosáhne zlomového bodu, kdy neustálý pokles stavu dojnic již nebude vyvažován rostoucí dojivostí. Komise očekává zmenšování stavů dojnic v EU o 11 % v 2035 ve srovnání s průměrem 2022–2024. Dojivost sice stále poroste, ale jen polovičním tempem než doposud, a nebude tak schopna vyrovnat výpadek způsobený poklesem stavů dojnic. To povede k poklesu produkce mléka (-0,2 % ročně).

Může se to zdát jako malý pokles, ale je třeba si uvědomit, že poptávka po mléčných výrobcích ve světě dále poroste s tím, jak bude růst i světová populace a také její kupní síla. Celosvětová produkce mléka stále roste a globální trh s mléčnými výrobky se bude nadále rozšiřovat podobným tempem jako v posledním desetiletí (+1,8 % ročně).

Podle Výhledu EK se bude i nadále zvyšovat celosvětový dovoz mléčných výrobků, ale očekává se, že tempo růstu se v letech 2024 až 2035 poněkud zpomalí, na 1,3 % ročně (měřeno v objemech ekvivalentu mléka), ve srovnání s 1,7 % v minulém desetiletí. Jakkoliv Komise tvrdí, že EU a Nový Zéland zůstanou dvěma největšími světovými vývozci mléčných výrobků, kteří budou do roku 2035 představovat přibližně 46 % celosvětového vývozu, a spolu s USA tvořit přibližně 65 %, pokles produkce mléka v EU bude vytvářet rozdíl mezi poptávkou na nabídkou a sníží potenciál k exportu. Očekává se, že evropské mlékárny zaměří své portfolio vyvážených komodit více na produkty s vyšší přidanou hodnotou. A i když by pro EU vznikl prostor pro zvyšování exportu (cca o +0,4 % ročně), kvůli poklesu produkce se objem vývozu EU do roku 2035 pravděpodobně nezvýší, nýbrž naopak poklesne (cca o -0,2 % ročně).

Kdo bude tedy zvýšenou poptávku po mléčných výrobcích ve světě pokrývat?

Druhým největším exportérem mléčných výrobků ve světě je Nový Zéland. Vyhlídky na zvýšení produkce mléka na Novém Zélandu ale zůstávají omezené kvůli omezením růstového potenciálu dojivosti v systémech produkce založených na pastevním způsobu chovu dojnic a kvůli ekologickým úvahám, které odmítají zvyšování stavů krav. Jednoznačně se tak nabízí šance pro zvýšení produkce v USA, kde zemědělci čelí méně přísným omezením z hlediska politiky životního prostředí. USA tak mohou zvýšit svůj podíl na globálním vývozu na 20 % v roce 2035 ve srovnání s 15 % v letech 2022–2024. Pravděpodobné je ale také zvýšení produkce přímo v zemích, které jsou dnes dovozci mléčných výrobků a které zvyšují své úsilí o to stát se soběstačnými, jako jsou Indie, Pákistán, Čína, ale i některé africké země.

Ale zpátky domů. Evropská komise tedy konstatuje, že Evropa bude ustupovat ze své dominantní pozice na světovém trhu v exportu mléčných výrobků. To je podle mě fatálně špatně, zvláště když se EU neustále zaštiťuje ochranou klimatu. Produkce jednoho litru mléka v EU totiž vykazuje poloviční emise CO2 než jeho výroba mimo EU. Jinými slovy, ústup Evropy ze světového trhu bude znamenat nejenom nevyužití ekonomické příležitosti, ale také negativní dopad na globální produkci skleníkových plynů.

Existuje šance, jak evropskou produkci nesnížit, a naopak zvýšit? Existuje.

Když hovoříme o produkci mléka v EU, je třeba si uvědomit, že zde existují značné rozdíly mezi jednotlivými státy. Podle Výhledu EK totiž především v tzv. „starých“ členských zemích EU 14, které v minulosti významně zvyšovaly produkci mléka a mají také vysoké zatížení zvířaty na hektar zemědělské půdy, už nárůst produkce narazil na svůj strop. Mimo jiné také kvůli tomu, že chovatelé dojených krav čelí tlaku na omezování produkce ze strany státní moci s cílem více přispět k ochraně životního prostředí. Asi si všichni vybavíme návrhy na omezování chovů v Nizozemsku či Irsku nebo zavedení uhlíkové daně v Dánsku. Naopak ale v některých zemích střední a východní Evropy vidí Výhled EK stále vysoký potenciál pokračovat v rostoucím trendu produkce mléka z minulých let. Zpráva výslovně zmiňuje například Polsko.

Šance pro české mléko

Pokles produkce mléka v západní Evropě tak otevírá dveře novým příležitostem pro české zemědělce. V ČR posledních cca 15 let roste produkce mléka (na cca 3,3 mld. l mléka ročně), a to především díky výraznému růstu mléčné užitkovosti. Stavy dojnic spíše klesaly, ale v posledních letech se pokles zastavil a stavy naopak začaly mírně růst. Zájem o české mléko roste nejenom v Německu, ale nově také např. ve výše zmiňovaném Polsku nebo třeba v Itálii. Dnes celkový objem mléčné suroviny vyvezené výrobci, ale i zpracovateli, dosahuje po přepočtu na litry cca 20 % domácí tržní produkce. Predikce Komise ukazuje, že prostor pro další zvyšování produkce a vývozu mléka dále poroste. Na to jsou třeba ale další investice do modernizace chovů a také motivační zemědělská politika a dobré stabilní podnikatelské prostředí. A tady je naše slabé místo.

Modernizace je nákladná a kromě financí se zemědělci potýkají i s řadou dalších překážek. Konkurenceschopná stáj spolu s dojírnou a jímkou dnes stojí cca 150 milionů korun. Tady zásadní roli hraji i velikost chovů. Konkurenceschopnost je totiž spojená s určitou velikostí chovů. Stát a MZe preferuje v rámci zemědělské politiky malé farmy, což znevýhodňuje střední podniky. Ty jsou přitom pro zajištění dostatečné produkce a konkurenceschopnosti u mléka klíčové. Ekonomická realita dovedla situaci u nás k tomu, že 92 % dojnic je v chovech středních a větších zemědělců. Průměrná velikost stáda nejpočetnějšího plemene holštýnského skotu je 327 krav. Odebírání podpor středním podnikům, které realizovala současná vláda, jde tedy zcela proti podpoře produkce mléka u nás.

Jak na příležitost reaguje vládní strategie pro zemědělství do roku 2030 a dále? Vůbec.

Nepřekvapuje mě tedy, že tuto jednu z mále příležitostí zvýšení zemědělské a potravinářské produkce u nás vůbec nevnímá poslední návrh strategie pro české zemědělství do roku 2030+ z dílny ministerstva zemědělství. Tam se o příležitostech pro české chovy v kontextu evropského trhu s mlékem nedočteme vůbec nic. Ministerstvo zemědělství totiž ve svém strategickém dokumentu uvažuje o zachování stávající úrovně chovů, případně o drobném poklesu stavů. Nic o tom, že bychom mohli využít této příležitosti a naši produkci zvýšit. Přineslo by to ekonomický prospěch nejenom zemědělcům, ale i mlékárnám a v konečném důsledku i našemu státu. Už jsem si ale zvykl, že v této vládě národohospodářsky nikdo neuvažuje.

Není to ale jenom o zemědělské dotační politice. Je to také o mnoha dalších okolnostech. Nové nastavení v DZESu 5 významně omezuje možnosti pěstování krmiva pro dojnice, byrokracie stále přibývá, sehnat pracovníky do živočišné výroby je složité, komplikovaný proces získávání stavebních povolení v podstatě znemožňuje postavit nové stáje, neustálé zatěžování zemědělců kontrolami a hlášeními, vysoké ceny energií, zvyšování daní a další překážky situaci rozhodně nezlepšují. To vše jde proti tomu, abychom využili příležitost, která se nabízí.

Reagovat musí zpracovatelé mléka i odbytová družstva

Důležité pro celý sektor je také fungování mlékáren. Jejich schopnost konkurovat jak na domácím trhu, tak při exportu, je klíčová. Protože vyvážet mléčnou surovinu je ta nejméně chytrá cesta. Naše mlékárny nicméně v současnosti nejsou schopny zaplatit konkurenceschopnou výkupní cenu. Částečně je to dáno vysokými náklady např. na energie, ale také nízkou výkonností celého potravinářského průmyslu, která je dle MZe zhruba na 56 % úrovně zemí EU 27. Jenže proč tomu tak je a jak to změnit, se naše vláda, potažmo MZe, ve své strategii vůbec neptá. Asi protože mlékárny vlastní také Agrofert, tak je pro vládu důležitější hlídat, jestli mlékaři nevydělali o korunu více. Ze stejného důvodu patrně vláda zrušila podporu potravinářů.

Částečně ale také mlékárny zvyšovat výkupní cenu mléka nechtějí. Doposud totiž cenové tlaky vždycky přenesly na zemědělce, protože jejich vyjednávací síla je omezená. Ceny za mléko v ČR tak dlouhodobě patří mezi nejnižší v EU. A tady je zase klíčová role zemědělců a jejich odbytových organizací. Dnes se prostřednictvím tří největších odbytových družstev, Mléko.cz, Mlékařského hospodářského družstva JIH a Mlékařského hospodářského družstva Střední Čechy, prodává cca 1,6 mld. tun mléka, tj. 47,4 % celkového objemu ke zpracování. Tato družstva dokáží lépe vyjednávat o ceně mléka, ale také o možnostech vývozu mléka do zahraničí za vyšší ceny. Na rozdíl od zahraničí ale MZe systematicky nepodporuje odbytová družstva u nás a nebýt evropské legislativy, tak by u nás žádná podpora sdružování ani nebyla.

Výsledkem této politiky je pak stále se prohlubující saldo agrárního zahraničního obchodu s mléčnými výrobky. To sice čelní představitele našeho státu nezajímá, když se však zvýší cena másla, tak dokáží hledat viníka velmi intenzivně. Už ale nedodají, že čistý dovoz másla do ČR dnes činí více než 21 tisíc tun, což jsou dvě třetiny domácí produkce!

Spojí stát, zemědělci a mlékárny své síly, aby využili jedinečné příležitosti?

Situace na trhu s mlékem v EU nabízí příležitost k dalšímu rozvoji a české zemědělství má potenciál toho využít k dalšímu rozvoji celého sektoru. Přineslo by to mimo jiné i zvýšenou přidanou hodnotu naší zemědělské produkci. Jsou ale potřeba systémové změny. Potřebujeme podporu, která reflektuje reálné podmínky na trhu a náročnost investic. Musíme umožnit středním podnikům plně rozvinout svůj potenciál, protože právě tyto subjekty jsou páteří českého zemědělství. Budoucnost českého mléka spočívá v modernizaci, investicích a efektivní spolupráci všech zainteresovaných stran. Podpora středních podniků a zjednodušení administrativních procesů mohou České republice pomoci stát se lídrem ve středoevropské produkci mléka. Pokud stát, zemědělci a mlékárny spojí své síly, může české zemědělství využít jedinečné příležitosti, kterou přináší změny v evropské produkci mléka. Tímto způsobem zajistíme nejen konkurenceschopnost na evropském trhu, stabilitu cen pro spotřebitele, ale i silnou a soběstačnou budoucnost pro české zemědělce, včetně snížení jejich závislosti na podporách. Dnes produkujeme cca 130% domácí spotřeby mléka a není důvod nemít ambici produkovat 150 a více procent. Pokud Česká republika dokáže efektivně využít svůj potenciál v produkci mléka a současně se adaptovat na nové výzvy, má šanci stát se jedním z klíčových hráčů na evropském i světovém trhu.