Babišova drahota

Je pravda, že současný růst cen téměř čehokoliv má i jiné příčiny, ale kroky Babiše rozhodně přispěly významnou měrou k tomu, že růst cen v ČR bude vyšší a bude trvat déle.

Inflaci v ČR lze rozdělit na tři hlavní příčiny. Příčina první je postcovidový poptávkový šok, prudký nárůst poptávky v důsledku rozvolnění nedokázaly covidem stále narušené dodavatelské řetězce uspokojit, tato příčina poměrně brzy pomine, světový obchod se vrátí do normálu.

Příčina druhá jsou dlouhodobě nízké úrokové sazby. Ty se projevují hlavně v rostoucí ceně aktiv, většina obyvatel to pociťuje v rostoucích cenách nemovitostí, které se následně propisují i do nájmů. Proč se nízké sazby doposud neprojevily v klasické spotřebitelské inflaci? Jednak metodicky podhodnocuje váhu nákladů na bydlení ve spotřebitelském koši, jednak ceny výrobků a služeb doposud tlačilo dolů zapojování nové pracovní síly v jihovýchodní Asii. Demografie je ale neúprosná, pracovní síla dochází a inflaci už nebude mít co brzdit, centrální banky musí se sazbami nahoru a s nějakým zpožděním se srovná i nemovitostní trh.

Příčina třetí se týká nominálního růstu mezd zejména ve veřejné sféře, který nijak nedoprovází růst produktivity. Toto je ta složka, kterou je na místě nazývat Babišovou drahotou a za kterou je Babiš přímo odpovědný. Zatímco předchozí dvě složky sdílíme se světem, tato třetí je čistě naše a zaplatíme za ni nižší životní úrovní oproti zbytku světa.

Babišova éra se datuje od roku 2013 dodnes. 8 let plíživého úpadku, který započal zdánlivým snižováním státního dluhu. Zdánlivým zejména proto, že první dva roky 2014 a 2015 vláda eliminovala veškeré rezervy ministerstev a zkrátila splatnost státního dluhu – krátkodobé sazby se dostaly do mínusu a Babiš se nechal unést krátkodobým snižováním dluhu namísto jeho odpovědného dlouhodobého řízení.

Roky následující vládě pomohl silný ekonomický růst a extrémní míra zaměstnanosti, která razantně navýšila daňové příjmy a zdánlivě nízké schodky maskovaly rostoucí strukturální problém. Covid jenom odhalil to, na čem vláda posledních 8 let pracovala.

Co se to tedy v posledních 8 letech stalo? Zatímco ještě v roce 2013 byl průměrný plat ve veřejném sektoru nižší než průměrná mzda v soukromém sektoru, platy rostly pravidelně rychleji než mzdy, které tyto platy financují. V roce 2015 průměrný plat ve veřejném sektoru poprvé překonal mzdy v soukromém sektoru, v roce 2020 už jsou platy ve veřejném sektoru o téměř 4000 Kč vyšší!

Opravdu se produktivita veřejného sektoru zvýšila natolik, aby ospravedlnila takto razantní přeskočení soukromých mezd? No rozhodně ne.

Počet státních zaměstnanců se od roku 2013 navýšil ze 413 tisíc na 463 tisíc, přičemž se určitě nemůžeme chlubit lepší kvalitou souvisejících služeb. Například u stavebního řízení nejen razítka neubyla, ale dokonce ještě jedno přibylo. Nový stavební zákon chystající stavební superúřad přitom příliš nepomůže.

Rozdíl mezi nízkou produktivitou veřejného sektoru a nominálním růstem mezd inflace nemilosrdně smaže. Astronomické rozpočtové schodky, ze kterých je růst mezd veřejného sektoru ale i další výdaje financovány, jsou motorem inflace, která s námi bude i poté, co pomine poptávkový šok a úrokové sazby se vrátí na rovnovážnou úroveň.

Nejhorší dopad bude mít prostředí vyšší inflace paradoxně na typické voliče ANO, nižší střední třídu a seniory, jejichž možnosti ochránit své relativně nízké úspory před inflací jsou velmi limitované.

Řešením je pomocí robotizace, automatizace a digitalizace zlepšit produktivitu veřejného sektoru, vytvářet pouze takovou legislativu, která agendy státu minimalizuje či ruší, a tím lze dosáhnout redukce počtu zaměstnanců. Očividně na toto levicové vlády ANO a ČSSD v posledních 8 letech úplně rezignovaly. Proto je nejvyšší čas na změnu.