Konečná stanice Marseille XXXIX - Čedok

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah

31. ledna 1980

Nataša vytáhla vysvědčení a položila ho před otce. Jedničky se táhly přes většinu řádků, jen u matematiky a fyziky byly dvojky.

Alois si nasadil brýle, chvíli studoval papír a nakonec spokojeně zabručel. „Dobrá práce! Jsem rád, že ses chytila. S Pavlem tě ta matika očividně posunula.“ Sundal brýle a pousmál se. „Říkal jsem, že za dobré vysvědčení dostaneš odměnu. Tak co by sis přála?“

„Já bych chtěla s Pavlem k moři,“ vyhrkla Nataša a v očích jí zasvítilo. „Na prázdniny, aspoň na týden.“

Alois se narovnal, jako by právě našel to nejlepší řešení. „To není problém, ale předpokládám, že maturita bude stejně úspěšná! Zařídím vám dvěma Soči, nebo Picundu. Letadlem jste tam za pár hodin a budete mít pláže, palmy, všechno.“

„Jenže, tati…“ Nataša se zatvářila omluvně. „Pavel má děs z létání. Do letadla nechce. A ty přece taky ne.“

Aloisovi spadly koutky. „To je fakt, do plechový rakve já nesednu.“ Přemýšlel, chvíli přecházel po pokoji.

Nataša využila chvíle a dodala tiše, ale rozhodně: „Byla bych moc ráda, kdybyste jeli s námi i vy s maminkou. Všichni spolu. Autem. To by bylo nejlepší.“

Lenka se na dceru usmála a pohladila ji po rameni. „To by bylo hezké, Aloisi.“

Alois si odkašlal, ale v očích mu problesklo zadostiučinění. „Dobrá. Vezmem auto, pojedeme na Jadran. A žádnej kemp! Pěknej hotel! A bude to pořádná dovolená, rodinná. To se vám bude líbit. Natašo, máš úkol! Zítra máte prázdniny, tak hned ráno vyrazíš do Čedoku pro katalog!“

„Děkuju, tati,“ řekla Nataša a objala tátu. Tentokrát to znělo jako obyčejná radost, ale uvnitř cítila, že právě vyhráli víc než jen prázdniny.