Konečná stanice Marseille XVIII. - dopisy

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

Prolog	Předchozí	Následující

Opava, 25. 7. 1979

Moje milovaná Jahůdko,

už teď tě mám v hlavě každou hodinu. Když si lehnu, cítím tvoje vlasy, jak voní po slunci. Když zavřu oči, mám před sebou tvoje nahý ramena, prsa, bříško, zadeček a slyším, jak se směješ. Bože, jak bych teď chtěl být s tebou, obejmout tě a znovu tě cítit u sebe. Tohle mi nejvíc chybí – tvoje blízkost.

Vzpomínám, jak jsi spala na dece nahatá. A já jsem natrhal višně. Jak byly tvoje bradavky rudé jejich šťávou, slaďoučké a tvrdé… Jak jsem višňovou šťávu lízal z tvého pupíčku. A… Jak se potom míchala s tvojí šťávou, s tvojí vůni! Jak jsi se potom napjala… Tak když tě nemůžu mít u sebe, aspoň mi napiš, co se ti zdá, co čteš, jestli si vzpomeneš na to, co jsme dělali. Piš mi všechno, já to budu hltat.

A teď k tomu ostatnímu. Do Opavy jsem dorazil celý. Cesta nic moc, ale dalo se to. Vzpomínáš, jak jsme spolu brali ty oplatky u pošty? Předával jsem je Novákovi a zmínil jsem se o tom Rusákovi. Novák se mohl potrhat smíchy. A asi jsem si u něj s těma oplatkama šplhnul. Chce mi dát na velení družstvo. A čím mě dostal úplně? Prý jestli nechci uvažovat o vojenské škole. Dal mi letáčky – Vyškov, Žilina… a taky VAAZ v Brně. Chápeš to? Nedostal jsem se na civilní školu a oni mi nabízejí tohle! Vysvětloval mi, že na civilní školu jsem neměl doporučení, ale na tohle bych ho měl prý od nich. Že si to prý mám promyslet, že času je zatím dost.

A… podrž se něčeho! Když neudělám průšvih, tak se asi uvidíme na Vánoce! Že na ty sice dostávají opušťáky přednostně ženatý a tátové, ale napsal si mě. A hned sondoval, jestli se nebudu muset ženit! Po pravdě, když si vzpomenu na to tvoje bláznění s polštářem, ta představa se mi hrozně líbí. Ale ještě není čas.

Jediný, co teď chci, je být s tebou. Až to všechno skončí, budeš můj celý svět.

Píšu ti tohle večer na rotě, kluci už chrápou. Věřím, že mě čekáš – protože já na tebe čekám.

Tvůj Pavlík

p.s. Ty knížky čti pomalu. Až se sejdeme, všechno mi to musíš ukázat.

Karlovy Vary, 3. srpna 1979

Můj nejdražší Pavlíčku,

četla jsem tvůj dopis tolikrát, že bych ho uměla nazpaměť. A pokaždé, když jsem četla ty řádky o višních, o pupíčku a o mně, byla jsem zase tam, na dece. Zavřela jsem oči a cítila tě… a musela jsem si pomoct sama. Hladila jsem se tam, kde jsi mě líbal, tam kde byl tvůj jazyk! Nebylo to sice ono, ale vzpomínka na to, jak jsi mi to dělal, mne hnala dopředu. Jen tak jsem se uklidnila, jinak bych neusnula. Bylo to zvláštní, ale krásné, protože to bylo s tebou, i když jen v mojí hlavě. No a když to teď píšu, tak na tebe zase dostávám chuť.

Víš, co je legrační? Že když čtu tu Kámasútru, pořád si tě k tomu představuju. A říkám si – tohle s Pavlem vyzkoušíme, až se vrátí. A tohle taky. Ale musíme pomalu, abychom se nezničili hned první noc. Už se těším, jak tě budu zkoušet z toho Nasóna i z francouzštiny – ale úplně jinak než učitelé.

Jinak – doma je klid. Táta má dobrou náladu, protože se vytahuje, že mi zařídil jazykovku. Byla jsem tam na pohovoru (nebo spíš zkoušce). A řekli, že mně dají mezi pokročilejší, takže pojedeme rychleji. Prý se mám připravit na to, že to bude dost náročné na čas, abych nepočítala s nějakým flákáním. Ale aspoň se něčím zaměstnám, protože po přečtení tvého dopisu mě trošku bolela ruka. Ale francouzština bude pro nás výhoda – budu mít skvělé krytí, proč chodím pryč, a přitom se budu učit francouzsky, jak jsme chtěli. Jenom si musím dávat pozor, aby mě nikdo nenačapal, když ti píšu. Vždycky schovávám dopis do knížky a píšu, když je ticho.

Na oplatky si pamatuju a pořád se musím smát, jak jsi tam toho Rusa zpražil. To byl náš první malý diplomatický úspěch, viď?

Pořád se těším na Vánoce. Každý den si v hlavě odpočítávám. A mezitím ti budu psát všechno, co dělám – i to, co se mi o tobě zdá. A ty mi piš taky, i ty nejintimnější věci. To je naše tajemství.

Miluju tě. Navždycky.

Tvoje Jahůdka

Opava, 10. 8. 1979

Moje nejdražší Jahůdko,

četl jsem Tvůj dopis tolikrát, že se mi ty řádky skoro vypálily do hlavy. Jak jsi mi psala o tom, jak jsi si to dělala sama – málem jsem se zbláznil. No a prostě jsem to nevydržel. Ty máš aspoň výhodu, že jsi v postýlce sama, nikdo tě nevidí, neslyší. A nemáš potom pod sebou mokro. Já musel jít na záchod.

Tvoje Kámasútra mě děsí i láká zároveň. Jestli to fakt všechno na mě chystáš, tak musím trénovat fyzičku. Už teď Tě sotva udržím, když se mi tak svíjíš v náručí… a přitom bych Tě chtěl mít pořád. Slib mi, že si ty kapitoly čteš pomalu, ať mám šanci to dohnat. Jinak je tady všechno při starém. Novák si mě asi oblíbil – náš velitel družstva má dovolenou, tak si to zkouším já. A není to tak hrozné. Na rotě je klid, Novák mi z toho balíku dal tři krabičky, tak jsem kluky nějak podělil. Blbci, prý mám příště radši přivézt Becherovku...

Napiš mi, jak se máš Ty. Je doma všechno v pořádku? Táta se tváří pořád tak spokojeně, jak jsi psala? A co maminka? Myslím na Tebe každou minutu a představuju si, co právě děláš.

Moc se na Tebe těším. Až se vrátím, chci Tě mít hned první noc celou jen pro sebe. A to, cos mi napsala, mi bude pořád běžet hlavou.

Miluju Tě víc, než se dá říct.

Tvůj Pavlík

p.s. Zase mi napiš, co si představuješ, když čteš. To je pro mě sladší než všechny oříškové oplatky.