Konečná stanice Marseille XVII. - Nabídka.

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

Prolog	Předchozí	Následující

21. července 1979

Na varském nádraží se Pavel protlačil davem k vlaku do Prahy. Na sobě vycházkovou uniformu, na rameni tašku, v ruce pevně svázanou krabici s oplatkami. Našel si prázdné kupé, posadil se do rohu, krabici a tašku položil na sedadlo vedle sebe a snažil se uvelebit.

Zavřel oči, hlava se mu plnila vzpomínkami na Natašu. Na jejich týden na chatě, na včerejší odpoledne, na její hlas: Posílej dopisy na tetinu adresu. Vlak se rozjel, kolébavý rytmus kolejí ho uspával.

22. července 1979

Druhý den dopoledne dorazil do Opavy. Vystoupil, rozlámaný z nepohodlných sedadel a utahaný z přestupů v Praze a Ostravě. Autobus ho odvezl ke kasárnám.

„Kongu! Co to táhneš za krabici! To je ňáká dobrota?“ spustil hned dozorčí na rotě.

„Jo dobrota. Ale objednal si ji Novák, takže kdo chce průser, může mu to sežrat.“

„Jo vidíš! Novák má dneska dévéťáka!“ vzpomněl si dozorčí „Máš se u něj stavit.“

„To bude kvůli téhle krabici,“ usmál se Pavel. „jdu mu to odnést, než mi to nějakej blb sežere nebo rozmačká.“

Zaklepal na dveře.

„Dále!“ ozvalo se.

Pavel rázně otevřel. „Soudruhu nadporučíku, svobodník Svoboda! Bojový úkol splněn!“

„Svoboda! No výborně!“ Novák se podíval na krabici. „To je ono? Do prdele, já nečekal, že toho bude tolik!“

„Dvacet balení po pěti. Dvanáct krabic oříškových a po čtyřech čokoládové a vanilkové.“ hlásil Pavel.

„Jdem to rozbalit.“ vytáhnul Novák nedočkavě nůžky. „Ty krabičky jsou v naprosto luxusním stavu!“

„Snažil jsem se, soudruhu nadporučíku.“

Novák vytáhnul od každého druhu jedno balení. „Tady máte, rozdělte se s klukama na rotě.“ a plácnul Pavla po rameni. Nebyl s tím nějakej problém?“

Pavel se zarazil, „No jeden takovej malej diplomatickej konflikt…“

„Cože?“ zpozorněl Novák. „Co jste prováděl?“

„Ale, jednomu Rusákovi se zdálo, že toho kupuju moc a že zdržuju. Tak jsem se ho zeptal, jestli ví, co znamená návštěva naštvané tchýně. Prohlásil, že je to horší, než Hitler před Moskvou a dal pokoj.“

Novák vyprskl smíchy. „Svobodo, zamlouváte se mi! Budu potřebovat velitele družstva.“

Otočil se a vyndal několik papírů ze skříně. Podíval se na Pavla. „Oba víme, že máte po tátovi politickej škraloup. Ale stejně se na tohle koukněte. Možná by se vám to mohlo povést. Bratislavu jsem vám tam nedal, to by bylo zbytečné.“

Pavel se podíval na papíry. „VAAZ Brno, Vyškov, Žilina.“

„Sedněte si. Dáte si kafe?“ Novák nečekal na odpověď a postavil před Pavla hrnek turka.

„Soudruhu nadporučíku, když já nevím… Nevzali mě ani na civilní školu.“

„No jo, Svobodo, ale dostal jste od někoho na tu civilní školu doporučení? Osvědčil jste se nějak? Tady bych vám psal doporučení já a politruk z divize. No, promyslete si to.“

Pavel chvíli mlčel, nakonec se odhodlal: „Soudruhu nadporučíku, já vím, že je na to ještě brzo, ale jak se budou rozdělovat opušťáky na Vánoce a Silvestra?“

„Jako každý rok. Mladý zůstávají a druhoročáci se podělí o Vánoce a Silvestra. Ženatý a tátové mají na Vánoce přednost,“ vysvětloval Novák.

Najednou se podíval na Pavla „Svobodo, nechcete mi říct, že budete žádat o volno na svatbu a narození dítěte?“ a pobaveně se usmál.

„Pokud se dobře pamatuju, tak ne,“ usmál se pro změnu Pavel.

Novák se podíval na hodiny. „Dobře, vemte si ty papíry, promyslete to. Je na to dost času. A napíšu si vás na vánoční termín. Ženáčů stejně máme málo. Teď už padejte na rotu. Já za chvíli předávám službu.“