Konečná stanice Marseille XVI. - Bojový úkol

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

Prolog	Předchozí	Následující

20. července 1979

Pavel se protáhl na posteli a sáhl po vycházkové knížce. Chtěl si ještě jednou zkontrolovat datum. Jak knížku otevřel, z prostředka vypadly složené bankovky a sklouzly na zem.

„Do prdele,“ zamumlal a sehnul se pro ně. „Já na to úplně zapomněl – oplatky!“

V ruce držel dvě stovky. „No jo, to bude tak dvacet balíčků. To je pěkná hromada. Ale hlavně oříškový, jinak mu udělá tchyně v baráku revoluci.“

Zastrčil peníze zpátky a usmál se. Tak jo, Jahůdko. Dneska nás čeká bojový úkol. Budeme dobývat kolonádu… pro nadporučíkův klid.

Ve městě zamířili rovnou k obchodu naproti hlavní poště. Už před vchodem byla cítit nasládlá vůně čerstvě pečených oplatek. Za výlohou se točily plechy a za pultem mladá prodavačka balila ještě horké kusy do sáčků.

Pavel položil na pult dvě stokoruny: „Potřeboval bych dvacet balení. Dvanáct oříškových, čtyři čokoládové a čtyři vanilkové..“

Prodavačka na něj vykulila oči. „Dvacet? To chcete zásobit celej Imperiál?“

„Ne,“ odpověděl vážně, „jen tchýni našeho nadporučíka. Prý je horší než Imperiál plnej Rusů.“

Nataša rychle uhnula pohledem, aby se nerozesmála. Prodavačka nakonec jen pokrčila rameny a začala balit. Na pult rovnala krabičky s nápisem Karlovarské oplatky.

Pavel se mezitím zeptal: „Neměla byste na to nějakou pevnou krabici? Cesta je dlouhá a jestli se mi to rozláme, tak je po mně.“

Prodavačka chvíli přemýšlela, otočila se a zmizela dozadu. Vrátila se s větším kartonem. „Tohle by mělo stačit. Je od plechovek, ale pevná. Když je do toho naskládáte, měly by vydržet.“

„Zachránila jste mi život,“ pronesl Pavel slavnostně a začal s Natašou pečlivě skládat balíčky dovnitř.

Z fronty za nimi se začalo ozývat reptání. „To je zas dneska den! Já chci jednu oplatku a tenhle nakupuje zásoby na půl roku,“ brblala nějaká obézní paní.

Potom se dopředu protlačil asi padesátiletý chlap v teplákové soupravě – typický Rus. „Что ты так долго возишься? Двадцать пачек вафель – это слишком! У нас тут очередь, быстрее давай!“ (Co se tu tak loudáš? Dvacet balíčků oplatek – to je moc! Máme tu frontu, dělej rychleji!)

Pavel se k němu otočil a klidně, skoro slavnostně pronesl:

„Я здесь выполняю боевую задачу. Командир приказал купить двадцать пачек для тёщи. Знаете, что такое визит злой тёщи?“ (Plním bojový úkol. Velitel nařídil koupit dvacet balíčků pro tchýni. Víte, co znamená návštěva naštvané tchýně?)

Rus se zarazil, otevřel pusu – a mimoděk stočil oči dozadu, na konec fronty. Tam stála statná žena s šátkem, ruce v bok, výraz jako generál na inspekci. Jeho obličej zbledl.

„Это хуже, чем Гитлер под Москвой!“ vyhrkl rychle a mávl rukou. „Покупай, парень, покупай!“ (To je horší než Hitler u Moskvy! Kupuj, chlapče, kupuj!)

Fronta se rozesmála, prodavačka se sotva udržela a Nataše vyhrkly slzy. Pavel jen uložil poslední krabici do kartonu a spokojeně zaklapl víko.

Když vyšli z obchodu, Pavel držel krabici opatrně, jako by v ní nesl korunovační klenoty.

„Rozlámat se to nesmí,“ bručel, „jinak je po mně.“

Nataša si utřela oči od smíchu. „Myslím, že jsi právě zachránil česko-sovětské přátelství. Tvoje ruská výslovnost byla k nezaplacení.“

„Houby výslovnost,“ ušklíbl se Pavel. „Toho chlapa nevyděsil můj přízvuk, ale jeho vlastní tchýně.“

Podívali se na sebe – a znovu je přepadl smích.

U Svobodových bylo prázdno. Rodiče byli ještě v práci. Krabici složil na stůl a sotva za nimi zaklaply dveře jeho pokoje, přitáhl si Natašu k sobě.

„Musíme zase na zemi, ta postel je kaput.“

Objali se pevněji než obvykle – bylo v tom víc než touha, spíš strach z toho, že už brzy o tohle přijdou.

Byli spolu potichu, bez divokosti včerejška a tak se spíš propletli a přitiskli, jako by se snažili co nejvíc vtisknout jeden do druhého. Nebylo to dlouhé ani bouřlivé, ale o to víc důležité. Potvrzení, že k sobě patří.

Když ležela schoulená na jeho rameni, Pavel znenadání pronesl:

„Víš, Jahůdko – co když to nevydržíš? Co když přijde někdo jiný, kdo tu s tebou bude…“

„Ty hlupáčku,“ usmála se a pohladila ho po tváři. „Víš, co se mi stalo v knihovně? Brigádník mi nabízel, že se mnou bude studovat francouzštinu – u sklenky vína. A já se ho zeptala, jestli má dobrého zubaře. Protože jestli se o tom dozvíš, bude ho potřebovat.“

Pavel se rozesmál a sevřel ji pevněji. „No jo, asi jsem blázen, že o tobě vůbec pochybuju.“

„A ještě něco,“ pokračovala. „Na jiné stejně nebudu mít čas. Táta mi s velkou slávou slíbil večerní jazykovku. Budu se tam dřít se slovíčky, žádný kluci. Takže v kasárnách klidně spi – já se učím jen pro nás.“

Nataša chvíli mlčela, pak se potutelně usmála: „Aby ses nebál – na tvůj návrat se připravuju i teoreticky. Mám doma Nasa a Kámasútru.“

Pavel vyprskl smíchy. „Ty mě chceš dorazit. Já budu čistit samopal a ty si budeš doma číst tohle“

„A čekat,“ řekla tiše. „Jen na tebe.“

Objal ji, políbil do vlasů a chvíli jen mlčel. Nakonec dodal:

„Zítra pojedu sám. Nemá cenu riskovat, že by mě táta někde zahlídl a asi by mu bylo divný, kam musíš v sobotu po obědě. Uvidíme se až v dopisech.“

Nataša přikývla, a i když ji ta slova bodla, věděla, že má pravdu. „Tak se drž, Pavlíčku. A napiš mi hned, jak budeš moct. Posílej je k tetě, já si dopisy vyzvednu tam.“

Ještě jednou se políbili u dveří, potom Nataša zavrtěla hlavou. „Radši půjdu sama. Kdyby nás viděl táta, bylo by zle.“ Pavel ji pustil a zůstal stát na prahu, dokud se neztratila na schodech.

Cestou domů si v duchu opakovala jeho slova: devět měsíců vojny, dopisy na tetinu adresu, a nakonec svoboda. Znělo to jako zaklínadlo proti strachu.

Doma otevřela ledničku. Kuřecí stehna pořád ležela v misce pod utěrkou. Vytáhla je, dala do pekáče a strčila do trouby. „Aspoň bude zítra klid,“ pomyslela si. Polévka od včerejška s řízky zůstala, a teď ještě pečená stehna – o domácnost měla postaráno.

Když zavřela troubu a posadila se s učebnicí francouzštiny ke stolu, připadala si znovu jako ‚hodná dcera‘. Ale uvnitř pořád cítila Pavlovy doteky a věděla, že právě tyhle chvíle jí musí vydržet, než přijde duben.

Krátce po třetí se v zámku ozvaly klíče. Nataša rychle odložila učebnici francouzštiny.

Alois vešel, kabát přes ruku, tvář unavená, ale spokojená. „Tak jsem doma.“

„Vítej, tati,“ usmála se Nataša. „Dáš si polévku? a potom si můžeš vybrat – buď řízek, nebo pečené kuřecí stehno.“

Alois se zarazil a pobaveně nadzdvihl obočí. „No to je nabídka jak v Grandhotelu Moskva.“

„Polévka a řízky jsou od včerejška, ale stehna jsem dělala dnes,“

„Tak to si vezmu stehno. Jsem zvědavý, jak se ti povedlo.“

Pustil se do polévky a potom s chutí zakrojil do masa. „Výborný. Křupavá kůžička… Jestli se po Varech rozkřikne, jak vaříš, tak abych si sháněl bič na nápadníky,“ zažertoval.

Dojedl, položil příbor, otřel si ústa ubrouskem a spokojeně dodal: „Volal jsem dnes řediteli na ekonomce. Jazykovka je zařízená. Ale musíš se tam stavit kvůli vstupnímu testu. Čistě formální záležitost, aby věděli, do které skupiny tě zařadí.“

Nataša sklopila oči k talíři, aby skryla drobný úšklebek. „Děkuju, tati. Zajdu tam.“

„Tak je to správně,“ pronesl spokojeně. „Francouzština je jazyk diplomacie. Když se budeš snažit, může se ti to v životě sakra hodit.“ Nataša přikývla a nalila mu čaj. V duchu si však opakovala, že ta francouzština se jí bude hodit – ale ne proto, jak si myslí on.

V kuchyni u Svobodů voněla bramboračka a na stole ležely krajíce chleba. Pavel si přisunul talíř blíž a pustil se do polévky. Byla horká, sytá, přesně taková, jakou měl rád.

„Najedl ses přes den pořádně?“ zeptala se paní Svobodová, když si k němu přisedla.

„Jo, mami. Ale tvoje bramboračka je stejně nejlepší,“ usmál se a nabral další lžíci.

Chvíli bylo slyšet jen cinkání příboru. Sebrala odvahu: „Zítra tě čeká dlouhá cesta. Máš všechno nachystané?“

„Jo,“ přikývl. „Prádlo složený, uniforma čistá… Jen si ráno sbalím zbytek.“

„A peníze?“ podívala se na něj starostlivě.

„Mám.“

Pavel dojedl polévku a odložil lžíci. „Mami… Děkuju za dovolenou. Moc jsem si odpočinul. A omlouvám, se, že jsem tady s vámi byl tak málo…“

„Ale prosím tě, jsme rádi, že jste se s Natašou seznámili a byli spolu.“ přerušila ho. „My to tady vydržíme. A ty se drž. Píšeme ti, šetříme ti. Ty víš, že něco máš na knížce.“

Pavel přikývl a mlčel. Dobře věděl, že mu rodiče odkládají peníze, i když sami nemají nazbyt. Ale teď o tom nechtěl víc mluvit, nechtěl je znervózňovat.

„Tak běž, sbal si to,“ dodala máma tiše. „Ať zítra jen vezmeš tašku a jedeš.“

Pavel vstal, políbil ji na tvář. „Díky, mami. Za všechno.“

„Hlavně se v pořádku vrať!“ odpověděla a pohladila ho po rameni.

Obrázek vytvořený umělou inteligencí