Konečná stanice Marseille XLIII. - Domů

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah

27. března 1980 ráno

Pavel už měl na sobě civil. V kanceláři právě odevzdal poslední papíry a chystal se vyrazit k bráně, když se za ním ozvalo: „Svobodo – teda vlastně Pavle. Na chvilku.“

V otevřených dveřích stál nadporučík Novák, dnes perfektně upravený, jako by chtěl smazat dojem včerejší noci. Pavel vešel.

„Nevyváděl jsem včera moc?“

„No myslím, že to bylo ještě v rámci normy.“

„Chtěl jsem ti jen říct,“ začal Novák pomalu, „že včera jsem to trochu… přehnal. Víc než trochu. A tys mě nenechal válet se po chodníku. Dovedl jsi mě až domů. Manželka mi to ráno pěkně spočítala, ale zároveň řekla, že máš úroveň. A měla pravdu.“

Pavel se pousmál. „To se stane každýmu. Nemáte se za co omlouvat.“

Novák zavrtěl hlavou. „Ale mám. Jako velitel bych ti měl jít příkladem. A místo toho jsi to byl ty, kdo se choval jako chlap, a já jako pitomec. Takže… díky.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Novák natáhl ruku.

„Hodně štěstí, Pavle. Ať už půjdeš kamkoli.“

Pavel stiskl jeho ruku pevně. „Děkuju, Mirku.“

Novák se pousmál. „A pamatuj, že lampasáci jsou lidi. To platí pořád.“

Pavel prošel branou kasáren a naposledy se ohlédl. Dva roky se sem vracel z vycházek i z dovolených, dva roky tu začínaly i končily všechny jeho dny. Teď věděl, že za ním brána cvakla natrvalo.

Na nádraží si koupil lístek do Prahy. Vlak se vyhrabal z kolejí kolem opavského depa, přeskákal přes výhybky a rozjel se směrem na Ostravu. Kola se usadila do pravidelného dvoučtvrtečního taktu ta-dam, ta-dam, jako by odměřovala cestu k domovu. Pavel seděl u okna a díval se ven. Obvykle na téhle trase spal – od Opavy do Prahy se daly naspat celé hodiny – ale teď usnout nedokázal. Pořád mu docházelo, že zítra už nebude desátník Svoboda, ale prostě Pavel, civilista. A hlavně – že ho ve Varech čeká Nataša.

Ostrava – přestup na rychlík do Prahy. V kupé se sešlo pár cestujících, ale Pavel sotva vnímal jejich rozhovory. Myšlenkami byl napřed – plánoval, co musí ve Varech zařídit: zastavit se doma, vzít mámu kolem ramen a říct jí, že je zpátky; večer hned k Nataše, překvapit ji, protože o čtyřech dnech navíc nevěděla. Představa jejího úsměvu mu nedala usnout.

V Praze vystoupil, prošel rušným nádražím a zamířil na Florenc. Autobus do Varů měl ještě volná místa, a tak se usadil k oknu. Cesta měla trvat něco přes dvě hodiny – po téhle trase, přes Hořesedly, to šlo rychleji než vlakem přes Ústí.

Rozjeli se a Pavel se bezmocně pokoušel složit své dlouhé nohy do úzkého prostoru mezi sedačkami. Vedle něj usedla tmavovlasá dívka, v očích jí hrála veselá, neposedná jiskra.

„To máte těžké,“ poznamenala s úsměvem, když pozorovala jeho snažení.

„No, na tyhle sedačky jsem zkrátka moc dlouhej.“

„My menší se vejdeme všude. Nechcete se prohodit? Já se u okna vejdu a vy si budete moct natáhnout nohy do chodbičky?“ usmála se a nedbale si zastrčila pramen vlasů za ucho.

„To je dobrý nápad, pokud vám to nebude vadit…“

„Dobře, jdem se prohodit!“

Nadzvihla se, chytila se opěradla před Pavlem a posunula se na střed sedadla.

„Fajn, a teď se protáhněte pode mnou!“

Pavel se začal přesouvat, dívčin zadeček, pár centimetrů před ním, chtě nechtě přitahoval jeho pohled. Nebyl si jistý, zda autobus poskočil, nebo prudčeji zatočil, dívce ale sklouzly prsty po opěradle a ona mu padla do klína. Instinktivně se ji pokusil zachytit – a dlaně mu přistály přímo na jejích prsou.

Její ruce se přitiskly na jeho.

„Fuj, to jsem se lekla! Děkuju, že jste mně zachránil!“

„Já…, omlouvám se za tohle…,“ šeptl Pavel a snažil se osvobodit ruce, které mu stále tiskla na svoje ňadra“.

„Za co? Jo aha…“ Pustila mu ruce a přesunula se na sedadlo u okna.

Pavel si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že se dívka celou dobu pobaveně usmívala.

Hlavou mu problesklo moudro nadporučíka: „Ženská je nebezpečnější, než odjištěný granát v ruce!“

Cesta nějakou dobu utíkala potichu.

Potom se k němu naklonila a její hlas ztišil do důvěrného tónu: „Jste z Varů?“

„Ano,“ přikývl.

„Já taky. Co kdybychom se tam zítra sešli? Třeba někde na kávu? Nebo… večer na skleničku vína?“

Pavel se na ni zadíval. Byla bezpochyby okouzlující, přesně ten typ dívky, která poutá pohledy. Jemně, ale rozhodně zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil laskavý, omluvný úsměv.

„Slečno, jste opravdu velmi půvabná. Ale na mně ve Varech čeká ještě krásnější.“

Na okamžik se zarazila, lehký ruměnec jí vybarvil tváře, ale potom se jemně usmála. „To je od vás moc milé. A vaše dívka má štěstí, že má tak věrnýho kluka. A omlouvám se za… no za ten návrh.“ Její tón byl teď přátelský, bez náznaku dvoření.

„To je v pořádku,“ usmál se Pavel. „Bez takových návrhů by lidstvo vymřelo.“

Dívka se rozesmála a natáhla k němu ruku. „Jste supr chlap. Já jsem Veronika.“

„Pavel,“ odpověděl a podal jí dlaň.

„Studuješ?“
„Zatím ne. Ale chci znovu zkusit vysokou – vojnu mám za sebou. A teď budu shánět brigádu, než začnou přijímačky.“

„Já už mám po škole,“ řekla klidně. „A teď dělám prodavačku. V centru, kousek od Vřídla. Není to žádná sláva, věčně obskakovat Rusáky, ale aspoň mám vlastní peníze.“

Autobus projížděl krajinou a čas pomalu ubíhal, zatímco Pavel a Veronika si povídali, smáli se.

„Moc hezky se mi s tebou povídalo,“ přikývl Pavel. „Ale já tady budu vystupovat.“

„Já jedu až na Dolňák, bydlím v Tuhnicích,“ odpověděla.

Autobus zastavil. Pavel se zvedl, protáhl se a ještě než vystoupil, otočil se k Veronice: „Ať se ti daří, Veroniko.“

„Tobě taky, Pavle,“ usmála se.

Sešel po schůdkách na chodník. Autobus se pomalu rozjížděl, když si všiml, že u okénka sedí Veronika – lehce se naklonila a zamávala mu. Pavel zvedl ruku na pozdrav a vydal se k zastávce MHD. Bylo už po osmé, Nataša jde zítra do školy, a tak vystoupil už na Lidické. Vyběhl po schodech a chtěl odemknout. Potom si to rozmyslel a zazvonil.

Uslyšel šoupání tátovo pantoflí po chodbě. „Jestli je to zase Bartáková, že jí divně blikají žárovky…“ ozvalo se a dveře se otevřely.

Táta na něj vytřeštil oči.

„Tati, já nejsem Bartáková…“ zasmál se Pavel.

„Do prdele, Pavle!“ vyhrkl otec, úplně zapomněl na pantofle i na to, že má v ruce noviny. „Jano! Jano, pojď sem – on je doma!“

Z kuchyně se ozvalo cinknutí pokličky a následovaly rychlé kroky. Maminka se objevila ve dveřích, ruce od mouky, a na okamžik jen stála s otevřenou pusou. „Pavlíčku?“ zašeptala.

Než stihl cokoliv říct, už ho objímala. Pavel ji zvedl ze země, zatočil se s ní a ona se rozesmála, i když jí z očí vyhrkly slzy. „Ty kluku jeden! A o čtyři dny dřív! Mohls dát vědět!“

„Nešlo to, mami. A chtěl jsem vás překvapit.“

Táta si odkašlal a pohlédl na něj přísně – ale koutky úst mu cukaly. „Překvapení? Já se bál, že zase otravuje Bartáková, a tys mi tady málem přivodil infarkt.“ Rozesmál se, popadl syna kolem ramen a vtáhl ho dovnitř. „Pojď, dáme si štamprli. Dneska máme svátek.“

Nalil do sklínek. „Tak na to, že jsi z vojny doma!“

„A teď povídej,“ vyzvídal Josef. „Jak to, že už jsi doma? Měl jsi přijet až prvního.“

„Ále,“ mávl rukou Pavel, „nemohl jsem si vybrat dovolenou kvůli tomu vyšetřování a soudu, tak mě pustili domů o pár dní dřív.“

Jana ztuhla. „Soud? Pavlíčku, co jsi provedl?“

„Jano, neblázni!“ okřikl ji Josef, i když v hlase měl taky neklid. „Kdyby něco provedl, tak sedí v kriminále, a ne u nás v kuchyni.“

Pavel zvedl ruce, aby je uklidnil. „Šlo o šikanu. Na rotě tři pitomci týrali mladýho kluka. Já jsem jenom svědčil. Nic víc. Ale museli mě kvůli tomu držet u útvaru.“

Jana si pomalu sedla a zhluboka vydechla. „To jsem se lekla…“

„No a,“ pousmál se Pavel a sáhl do kapsy, „taky mě za to ocenili.“ Na stůl položil pouzdro s hodinkami a otevřel ho.

Josef si přisunul hodinky blíž k lampě. „Ty jo… vojenský Primky, číslovaný. To není žádná sranda. Takový jen tak někdo nedostane.“

„Hlavně že jsi doma,“ dodala tiše Jana a pohladila Pavla po ruce.

Pavel se pousmál, ale v hlavě mu už běžela jiná myšlenka. Musí pro Natašu sehnat něco zvláštního – ne jen maličkost. Chtěl, aby na maturitu dostala dar, který jí bude připomínat nejen jejich lásku, ale i to, že dokázali přežít odloučení.

„Mami, kdybych chtěl koupit hezké náušnice, kde je ve Varech nejlepší místo?“

Jana na něj pohlédla překvapeně, ale potom se usmála. „No… Lázeňská ulice, nebo Stará louka. Tam máš největší výběr. Ale levné to nebude.“

„Tak já si něco vyberu z knížky…“ rozhodl se Pavel.

Generováno AI