Konečná stanice Marseille XL - Pár centimetrů

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah

1. února 1980 odpoledne

Na stole ležel otevřený katalog Čedoku. Alois si nasadil brýle a listoval.

„Umag,“ zamručel, ukazoval prstem na obrázek hotelu s velkou terasou. „Hotel Sol. Polopenze, klimatizace, sportoviště. Vypadá to slušně.“

Lenka se naklonila blíž. „Hezké… ale tady píšou kamenitá pláž.“

„Jo,“ přikývl Alois. „Samý beton a kameny. Ale zas klidnější než Poreč.“ Otočil stránku. „Koper… to je hned za hranicema. Ale ne. Přístav, moc velký, voda špinavá. Tam nejedu.“

Lenka vzala katalog do ruky a nalistovala další stránku. „Portorož? Píše se tu promenáda, kavárny, lázně…“

Alois zavrtěl hlavou. „Snobárna. Samí frajeři v bílých kalhotách a drahý kafe. My jedeme k moři, ne na výstavu.“

Nataša mezitím sáhla po atlasu, který ležel na polici u knihovny. Přinesla ho ke stolu, otevřela mapu Jugoslávie. Když listovala katalogem, objevila menší fotografii: piniový háj, nízká budova a modré moře. „A co tohle? Ankaran. Vypadá to hezky. Kde to je?“

Alois se naklonil. „Ankaran… hm, tady píšou – hned vedle Koperu. Klidné místo, rodinný areál, bývalý klášter. A – hele – písečná i oblázková pláž. To by šlo.“

Lenka se usmála. „To se mi líbí. Klid, zahrady, písek.“

Nataša přejela prstem po mapě. Z Ankaranu k hranici s Itálií sotva pár centimetrů. K Terstu ještě méně. Srdce se jí rozbušilo. Na tváři ale udržela klidný výraz. „Mně se to taky líbí. Takové… přehledné. A blízko domů.“

Alois spokojeně zavřel katalog. „Rozhodnuto. Zítra jdu do Čedoku. Ankaran. To berem.“

Lenka nalila čaj. „Tak je to domluvené.“

Nataša zavřela atlas. Její oči se ještě jednou zastavily na čáře hranice. Nikdo si nevšiml, že se jí v koutku rtů objevil nepatrný úsměv.

Dopis Pavlovi

Pavlíčku,

už víme, kam pojedeme. Tatínek dlouho listoval katalogem – Umag, Koper, Portorož… u všechno nám něco vadilo. Až nakonec padla volba na Ankaran. Je to kousek od Koperu, prý klidné místo, písečná pláž a zahrady. Maminka byla nadšená.

Hned jsem si v atlasu našla, kde to přesně je. Představ si – přesně to, co jsme chtěli.

Těším se, že si tam odpočineme, než půjdeme oba do Brna. Bude to naše léto. Slunce, písek, moře – a my dva.

Už se nemůžu dočkat.

Tvoje Nataša