Konečná stanice Marseille XIX. - Udání.

Na konci sedmdesátých let se zdá, že v Československu čas zamrzl. Mladí milenci Pavel a Nataša – syn „zrádce socialismu“ a dcera důstojníka StB – našli lásku, ale cesta ke svobodě je plná nástrah.

Prolog	Předchozí	Následující

Karlovy Vary – 13. srpna 1979

„Dobrý den, soudruhu Kučero,“ ozvalo se za jeho zády.

Alois v duchu zaklel. Do prdele, bába Číhalová. Co zas ta čarodějnice chce?

„Dobrý den, paní Číhalová,“ odpověděl nahlas a už odemykal branku.

„To máme ale hezké počasí, že? To si to mladí užijou!“ spustila ona.

„Jo, je hezky. Ale už by mohlo sprchnout,“ odsekl, a snažil se zmizet dřív, než začne drbat.

„Nataše to s tím mladým Svobodou moc sluší,“ nedala se.

Alois ztuhl s klíčem v zámku. Pomalu se otočil, tvář ledová. „S jakým mladým?“

„No, Svoboda, co bydlí dole na Lidické. Teď je na vojně, ale byl doma na dovolence. Viděly jsme ho s Rambouskovou v uniformě. No sluší mu to! Po tak urostlým vojákovi musí holky šílet! A že prý už byl i u vás doma… Plánujete už svatbu?“

Alois se na ni zadíval dlouze, bez mrknutí. Potom promluvil tiše, ale každé slovo sekalo do vzduchu: „Paní Číhalová, když už si povídáme o rodinách… Co váš zeťák? Jak má na krku to rozkrádání socialistickýho majetku? Už to SNB uzavřela? Nebo se na to máme podívat pořádně – a tentokrát tak, aby seděl hodně dlouho?“

Číhalová zbledla a zůstala stát jako přimražená, ústa pootevřená.

Alois už mezitím odemkl a prošel brankou. Ještě než zavřel, otočil se a dodal: „Tak vidíte. Každý by si měl hlídat hlavně svoji rodinu.“

Zabouchl branku a vešel do domu. Chvíli postával v předsíni, ruce složené za zády. Na zamračené tváři se postupně objevil až nebezpečný úsměv. „Tak ženský, vy jste chtěly přechytračit estébáka… Tohle si vypijete!“