Thomas Paukner a lidé, kteří se začali bát vlastních měřítek

Publikuje rozsáhlé texty o politických vazbách, veřejných zakázkách a lidech, kterým se standardní investigativa věnuje podstatně méně, než by odpovídalo jejich potenciálnímu dopadu. A co na to disent?

Člověk by očekával, že proti němu vystoupí především politici, podnikatelé a instituce, kterých se jeho texty přímo týkají. To by bylo pochopitelné. Kdo se ocitne pod drobnohledem, obvykle nezačne investigativci posílat děkovné dopisy.

Zajímavější je odpor přicházející z prostředí covidového disentu, alternativních komentátorů a lidí, kteří si vybudovali postavení na kritice oficiálních verzí reality. Právě od nich by člověk očekával důsledné prověřování předložených dokumentů, smluv, personálních vazeb a časových souvislostí.

Část z nich však věnuje značnou energii hledání všeho, co by mohlo oslabit Pauknerovu důvěryhodnost. Rozebírá se jeho anonymita, styl, motivace, možné vazby i jednotlivé nepřesnosti. Vzniká tak otázka, proč nový zdroj informací zneklidňuje právě lidi, kteří sami dlouhodobě kritizují nálepkování nepohodlných hlasů, a proč je pro ně pátrání po jeho slabinách důležitější než ověřování závažných skutečností, na které upozorňuje.

Možná jsme se jen dočkali pozoruhodného vývoje. Část alternativní scény si po letech boje s mediálním establishmentem pořídila establishment vlastní. Má své uznávané autority, své povolené výklady, své nedotknutelné osobnosti a zřejmě už také vlastní kádrové oddělení. To nyní zkoumá, kdo smí klást nepříjemné otázky a kdo k tomu nemá správně potvrzený průkaz disidenta.

Anonymita jako univerzální odpověď

Pauknerova anonymita přirozeně představuje legitimní problém. Veřejnost nemůže snadno posoudit jeho osobní zájmy, finanční vazby ani případné zadání. U anonymního autora proto musí být informace důkladně prověřeny s ohledem na přesnost, transparentní zdroje a oddělení faktů od interpretací.

Pokud se objeví smlouva, kontext,časová osa, majetková vazba nebo politický kontakt — tak se debata překvapivě stočí k otázce, kdo vlastně Paukner je. Jenže – proč je to důležité? Když je zpráva špatná, popravíme posla?
Jméno autora samo o sobě nic nemění na tom, co stojí ve veřejném rejstříku, co obsahuje smlouva nebo komu byla přidělena zakázka (znáte jména všechn novinářů jejichž články čtete? Zajímají vás jejich občanská jména?).

Je jistě pravdou, že identita autora může pomoci vysvětlit jeho motivaci.
Proto lze jistě pochybovat o „nezištných úmyslech“ – kdoví.

Nic to nemění na tom, že o správnosti doložených údajů rozhodují původní dokumenty, nikoli fotografie autora, jeho občanské jméno ani počet společných známých s někým, kdo má zrovna špatnou pověst.

Paukner se může mýlit. Může některé vazby přeceňovat, spojovat okolnosti příliš odvážně nebo sáhnout po formulaci, která předbíhá důkazy. To všechno má být předmětem tvrdé kritiky. Ideálně přesné, doložené a po jednotlivých tvrzeních.

Kritizovat Pauknera za to, že nabídl informace k veřejné analýze – je však znakem úpadku kritického myšlení v lepším případě. V horším snahou odvést pozoronost od palčivých problémů naší společnosti.

Disent s vlastní ochrankou překvapil

Covidový disent vznikal mimo jiné z přesvědčení, že instituce, média a odborné autority nesmějí být chráněny před nepříjemnými otázkami. Požadoval kontrolu moci, pluralitu názorů a právo pochybovat.

To byl správný požadavek.

O to zajímavější je sledovat, jak se někteří jeho představitelé chovají ve chvíli, kdy se kontrolní pozornost otočí směrem k jejich spojencům, oblíbeným politikům nebo vlastnímu informačnímu okolí. Najednou už pochybnost nepůsobí jako občanská ctnost. Začíná to připomínat drzost.

Zřejmě existují dvě kategorie investigace. Ta správná odhaluje chyby hlavního proudu. Ta podezřelá si dovolí zkoumat také lidi, které si část opozice mezitím zařadila mezi své hrdiny (v horším případě sponzory, či zaměstnavatele).

Takové dělení je lidsky pochopitelné. Každý má sklon přísněji kontrolovat protivníky a shovívavěji posuzovat vlastní tábor. Právě proto je však důležité si tento dvojí metr přiznat. Jinak se z boje proti propagandě stane pouze boj za propagandu vlastní.

Když čtení a kladení otázek začíná být podezřelé

Samostatnou kapitolou je nálepkování Pauknerových čtenářů. Člověk sdílí jeden jeho text a rázem se kolem něj rozbíhá amatérská politická diagnostika. Zřejmě souhlasí se vším, co kdy profil zveřejnil, zná tajnou identitu autora a možná s ním tráví nedělní odpoledne nad šanonem faktur.

Ve skutečnosti může být důvod mnohem prostší. Čtenář se dozvěděl informaci, kterou považuje za závažnou. Ověřil si přiložené dokumenty, považuje téma za hodné pozornosti a chce, aby se jím zabývali i další.

Sdílení textu není přísaha věrnosti autorovi. Je to upozornění na obsah.

Člověk může ocenit konkrétní Pauknerovo zjištění a současně odmítnout jiný jeho závěr. Může považovat některé analýzy za přesvědčivé a jiné za přepjaté. Tak běžně funguje kritické myšlení, přestože na sociálních sítích bývá někdy považováno za podezřele komplikovanou disciplínu.

Zvláštní je, že právě lidé, kteří během covidu odmítali princip kolektivní viny za čtení „nesprávných zdrojů“, dnes občas zavádějí stejnou metodu v novém barevném provedení.

Paukner jako nepříjemné zrcadlo

Skutečný význam profilu Thomas Paukner možná nespočívá jen v jednotlivých kauzách. Jeho působení zároveň odhaluje, jak rychle si každá společenská skupina vytváří vlastní hranice přijatelného.

Hlavní proud dlouho určoval, které zdroje jsou seriózní a které podezřelé. Část alternativní scény tento monopol oprávněně kritizovala. Nyní se ale zdá, že někteří kritici zatoužili po vlastní razítkovací kanceláři.

Paukner jim komplikuje jednoduché rozdělení světa. Nepohybuje se poslušně v očekávaných politických příkopech, nevěnuje se pouze předem schváleným viníkům a občas zasáhne i osoby, které měly v alternativním příběhu rezervované místo na straně dobra.

To může být skutečný důvod nervozity. Ztráta vlivu a moci tak trápí nejenom hlavní proud, ale i etablovaný disent.
Nevadí zřejmě tolik anonymita sama, ale ztráta kontroly nad tím, kdo bude v příběhu vyšetřovatelem, kdo obětí a kdo padouchem.

Prověřovat, nikoli uctívat ani zatracovat

Thomas Paukner nepotřebuje fanouškovský klub. Potřebuje přesnou, přísnou a nezaujatou kontrolu jeho práce.

Spojuje informace do zajímavých celků, které mohou být účelové, nepřesné, vytržené z kontextu – ale kde jsou invetigativci? Proč tedy nedoplní chybějící kusy skládačky, pokud existuje?

Každé jeho závažné tvrzení má být porovnáno s původními dokumenty. Každá interpretace má být oddělena od doloženého faktu. Každá chyba má být veřejně pojmenována a opravena. Stejně důsledně však mají být prověřena i jeho zjištění, která míří na vlivné osoby, politické vazby a veřejné peníze.

Debata o jeho identitě je oprávněná. Nesmí však sloužit jako pohodlná náhrada debaty o obsahu.

Nejdůležitější otázka proto stále zní: jsou předložené informace pravdivé, relevantní a ověřitelné?

Kdo na tuto otázku odpovídá pouze dalším pátráním po autorovi, možná právě předvádí to, co celý život vyčítal mainstreamu. Nepohodlnou informaci nevyvrací. Hledá důvod, proč ji nemusí brát vážně a jak zdiskreditovat jejího nositele.

A právě v tom Thomas Paukner kalibruje obraz dobra a zla ve veřejném mínění. Nejen tím, o kom píše, ale také tím, koho jeho psaní znervózňuje a jaké metody tito lidé začnou používat, když se reflektor nečekaně otočí jejich směrem.