Pravidla, síla a pokrytectví: proč je dnešní svět najednou čitelnější

Včerejšek odhalil zahraniční politiku bez morálních kulis – čistou reálnou politiku, v níž rozhoduje síla a zájem. Současně ukázal, kdo drží konzistentní hodnoty a kdo své postoje pružně ohýbá podle momentální potřeby.

Myslím, že USA bychom měli poděkovat za včerejší ukázku čisté reálné politiky. Po letech převratů a rozvratů na mezinárodní scéně, často maskovaných jako „domácí opozice“, jsme konečně dostali srozumitelný obraz zahraniční politiky: bez schovávání se za „morální“ hodnoty, bez přikrášlování. Prostě pragmatické jednání – nepochybně vedené představou současné administrativy o tom, co je dobré pro občany USA.

Jenže co zbytek světa?

Ještě předevčírem se mnozí dovolávali systému mezinárodních smluv, kterému se (mnohdy zavádějícím způsobem) říká „mezinárodní právo“. A teď se zřejmě ukazuje, že právě jeho relativizace je to hlavní, za co bychom měli „děkovat“: za odhalení skutečných postojů – silných i slabých charakterů.

Včerejšek ukázal dvě podoby „síly“:

1. Ti, kteří dlouhodobě tvrdí, že mezinárodní právo je spíš doporučení a že silní si vždy dělali (a dělají) to, co považují za výhodné – a mají na to „nárok“ v rozsahu, v jakém to dokážou prosadit.
2. Ti, kteří naopak hodnotově trvají na tom, že pravidla se mají dodržovat, i když je to pro nás zrovna nevýhodné.

Ať už je člověk blíž prvnímu nebo druhému táboru, oba postoje jsou alespoň jasné, srozumitelné a vnitřně konzistentní.

A pak jsou tu slabí a oportunističtí: ti, kteří se včera dostali do přímého světla reflektorů. Je poučné sledovat, jak konzistentní lidé drží své vnitřní nastavení (můžeme s nimi souhlasit nebo nikoliv), zatímco ti druzí narychlo hledají vysvětlení, proč vlastně žádný systém hodnot nemají – a s úsměvnou obratností obhajují změnu postoje o 180 stupňů.

Ve světě, kde existují tvrdé autoritářské režimy (saúdský, syrský a řada dalších), působí moralizování nad Madurem poněkud selektivně: Maduro je v mnoha ohledech jen slabší odvarem mnohem hrůznějších režimů, se kterými „není problém“ jednat. O to víc je na celé situaci paradoxně „cenná“ její jednoznačnost – protože díky ní je dnešní svět najednou velmi snadno čitelný.

USA v tuto chvíli – stejně jako Rusko a Čína – v zásadě vysílají sdělení: „neexistují žádná univerzální mezinárodní pravidla, jen ta naše, která jsme schopni prosadit silou.“ To je špatná zpráva pro Jižní Ameriku, Tchaj-wan i Ukrajinu.

A nakonec se nabízí otázka: a co Dánsko?