Operace Severní kompas (Grónsko) - příběh, který se nikdy nestal.

Tyto události se nikdy nestaly. Neexistuje záznam o tom, že by EU „přes noc“ vyslala do Grónska masivní kontingent (ani že by toho EU byla vůbec schopna), či dokonce zřídila prozatímní základnu jako odstrašení.

Ale pokračujme ve fiktivním příběhu. Kdyby.

Představme, že by se to přece jen stalo. V jediné noci.

Grónská noc, kdy se evropská razítka probudila dřív než novinové titulky „Operace Severní kompas“.

Kodaň měla ten druh tmy, který umí být až uklidňující. Až na to, že v premiérské kanceláři nikdo nebyl klidný. Káva byla studená, notebooky přehřáté, telefony příliš tiché – a pak zazvonily. Na lince nebyl dramatický hlas. Hlas na druhém konci linky přicházel ze severu – z okruhu lidí, kteří nemluví v metaforách, protože tam nahoře se metafory špatně zahřívají. Krátká hlášení. Změny v režimu komunikace. Neobvyklé pohyby. A hlavně jedna věta, která se v krizích opakuje často: „Tohle už není jen šum.“

Premiérka položila telefon, chvíli se dívala do tmy za oknem a udělala věc, kterou v podobných chvílích dělají státy, když přestanou hrát na formality: otevřela druhou linku. Tentokrát do Bruselu. „Potřebujeme, abyste byli v Grónsku dřív, než se tam někdo začne chovat, jako by byl doma,“ řekla dánská premiérka.

Nyní nešlo o tanky na obzoru ani o probíhající střelbu. Šlo o něco zrádnějšího: o to, jak rychle se v geopolitice umí změnit slovník. Z „partnerství“ na „nárok“. Ze „zájmu“ na „nutnost“. A z „pomůžeme“ na „uděláme“. Grónsko je od Evropy zdánlivě daleko, ale v takových chvílích se vzdálenost zkracuje. Je to zkouška a celý svět se dívá.

Brusel: když se EU na chvíli přestala tvářit jako EU

Brusel má jednu vlastnost: umí vypadat jako stroj na procedury. Všechno má kolonku, všechno má pořadí, všechno má výkladové stanovisko. Co si budeme nalhávat, on je to za ta léta stroj na procedury a vypasené úředníky.

Jenže tuto noc se stalo něco nebruselského – poprvé v historii.

Nikdo neotevřel větu slovy „vzhledem k“. Nikdo neřekl „budeme to analyzovat“.

Někdo jen položil otázku, která vymaže předchozí vnímání EU:

„Kolik hodin nám zbývá, než to někdo pojmenuje po svém?“

Na stole neleželo rozhodnutí o vytvoření „EU armády“ – ta ve skutečnosti neexistuje. Leželo tam něco mnohem reálnějšího: bezprostřední zásah evropsky koordinované vojenské koalice realizovaný během 24 hodin.

Nuuk: vítr, který nemá názor – a lidé, kteří ho mít musí

Když přistála první letadla, nebyly tam filmové štáby. Nebyly oslavy ani zpravodajství, byla temná noc a do rána zbývalo ještě mnoho hodin. Byl přítoment jen ledový vzduch, světla z generátorů na provizorní ranveji a pár postav, které se pohybovaly rychle, protože v Arktidě se nikdo nehýbe pomalu, pokud chce zůstat člověkem. První nepřijeli „bojovat“ ale vytyčit prostor.

Ženisté, spojovací týmy, zdravotníci, logistici. Lidé, co staví věci z ničeho a dělají z chaosu řád. Během několika hodin vznikly vytápěné moduly, provizorní ošetřovna, sklady, komunikační uzly. Jednoduchá ale robustní infrastruktura, která v krizích znamená rozdíl mezi „jsme tady jak dlouho jen bude třeba“ a „jsme tu jen pro fotku“.

Dánská důstojnice, která měla na starost koordinaci příletů, se podívala na rostoucí tábor a utrousila: „Evropa je schopná nemožného, když jí někdo vysvětlí, že trapnost bude dražší než akce.“

Druhá vlna už byla jiná. Přijelo to, co dává přítomnosti váhu: jednotky ochrany prostoru, průzkum, velení, a hlavně to, co v moderním světě dělá z bezpečnosti skutečnou bezpečnost – robustní protivzdušná obrana, senzory, radary, koordinace vzdušného prostoru vše vyrobeno v EU, protože americké zbraně jsou v této akci nepoužitelné. Evropská výroba, evropská údržba, evropské dodavatelské řetězce. Jako dospělost se zprávou „Umíme stát na vlastních nohách, takže se můžeme férově opřít i o druhé.“

V příběhu se čísla nové posádky do rozbřesku zakulatila do symbolu: padesát tisíc. Jako dospělá evropská realita, kdy státy dokázaly poskládat sílu dohromady a držet ji v jednom záměru, čímž po desítkách let prázdných řečí dodaly váhu a smysl společné Evropě.

Žádné výhrůžky, žádná gesta. Šokující operace, která zaskočila svět u ranní kávy. Po tomto rozbřesku bude svět jiný.

Tichá přítomnost, která se dala přečíst v každém jazyce:

„Tady se nic nebere silou. A kdyby to někdo zkusil, nebude to zadarmo.“

Odstrašení je někdy jen dobře srozumitelná přítomnost.

Je to sci-fi že? A proto Evropu neberou vážně ani její spojenci. Ale pár let o tom budeme jednat.