Civilní cíl: válka o dvojí metr

Civilní infrastruktura je nejlákavější zakázaná zkratka — stačí vypnout proud a doufat, že se vypne i vůle protivníka. Dvojí metr určí, kdo smí.

Pokud se fronta nehýbe, začne se válka vést „o nervy“. Kdo vydrží déle válčit. O to, kdo dřív začne být unavený, naštvaný, rozložený. Civilní infrastruktura je v takové logice zcela jistě výzvou jak rozložit protivníka zevnitř bez přímé konfrontace bojových jednotek.

Tento nápad není nový. V roce 1999 NATO během bombardování Jugoslávie použilo tzv. „soft/blackout“ zbraně (grafitové bomby CBU-94/CBU-102), které dokázaly vyřadit část elektrické sítě bez klasické devastace budov – s efektem rozsáhlých blackoutů:

1 . Záměr se tehdy popisoval jako ochromení systémů a zvýšení tlaku na vládnoucí elitu; v praxi to ale znamenalo i to, že se válka „přestěhovala“ do kuchyní a nemocnic. Lidem je zima, přestane téci voda a fungovat civilizace. A tehdy tento kalkul vyšel. Jedna z největších armád v Evropě v té době nedostala možnost bojovat, protože Srbsko bylo zachváceno převratem. Cíle bylo dosaženo bez velkého boje a pozemní operace, která by stála statisíce životů na obou stranách.

Byla to zbraň prezentovaná jako humánní a „neletální“. Jenže civilní život neumí být neletální ani letální – civilní život je prostě život, který lidé musí žít bez ohledu na jejich názor na válčení. Když nejde proud, nejde čerpadlo na vodu. Když nejde proud, nemocnice jedou na záložní zdroje, které nejsou nekonečné. Když nejde proud, nefungují semafory, signalizace, ani vytápění. A ve válce, která už sama o sobě zvyšuje křehkost každodennosti, se „měkký“ zásah do sítě může změnit v „tvrdý“ zásah do základních životních potřeb lidí.
Například jeden bojový letoun F-117A Nighthawk v noci 2. května 1999 v operaci „ALLIED FORCE“ proti Srbsku (s inovovanou verzí grafitové munice BLU-114/B ) způsobil, že více než 70 % země zůstalo bez osvětlení po útoku na energetickou infrastrukturu Novi Sad. Později toto bylo znovu použito i v noci 7. května 1999 pro opětovné přerušení po snaze o obnovu sítě(viz 1 , 2 ,3 ,4 , 5 ,6 ) .

Pro úplnost munice určená pro zkratování rozvodné sítě byla použita již předtím např při útoku v Iráku v lednu 1991 na elektrárnu „Dhaura Thermal and Gas Turbine Power Station a energetická zařízení v Beji, což způsobilo paralýzu téměř celé elektroenergetické soustavy Iráku (viz 1 ,2 )

Je důležité si připomenout, že už tehdy se vedly spory, kde končí legitimní vojenský tlak a kde začíná kolektivní trest a zavrženíhodná praxe. A že naše paměť má zvláštní vlastnost: ráda si pamatuje hříchy těch druhých, ale hůř si vzpomíná, když podobný nástroj použil někdo, koho jsme měli tendenci vnímat jako „hodnotového“ aktéra.

A tady je první zárodek dvojí morálky: když to udělá „náš“ tábor, říká se tomu sofistikovaný tlak na režim. Když to udělá „ten druhý“, je to barbarství.

Ukrajina i Rusko: ano, obě strany zasahují infrastrukturu a významné důsledky nesou i civilisté.

V současné válce na Ukrajině je tato realita nepříjemně symetrická – i když motivace, rozsah i kontext se liší.

Rusko dlouhodobě a opakovaně útočí na ukrajinskou energetiku a další prvky kritické infrastruktury, což vede k výpadkům proudu, vody a vytápění a těžce zasahuje civilní obyvatelstvo.

A ano, také Ukrajina útočí na ruskou infrastrukturu, která je civilní povahou – i když ji Ukrajina rámuje jako vojensky a ekonomicky legitimní cíl. Reuters popisuje systematické ukrajinské útoky na ruské rafinerie a energetickou infrastrukturu jako součást snahy narušit ruskou ekonomiku a schopnost financovat válku.

„Dual-use“: to vysvětlí?

Mezinárodní humanitární právo stojí na rozlišování mezi civilními objekty a vojenskými cíli a na proporcionalitě. Útoky přímo mířené na civilní objekty jsou zakázané; útoky, které způsobí nadměrné civilní škody vzhledem k vojenské výhodě, také.

Jenže s energetikou je potíž: ona je skoro vždy „dual-use“. A tak se z práva stává gumové ustanovení. Dá se natáhnout, když potřebujete. A smrštit, když se vám to nehodí.

V praxi pak sledujeme rétorickou alchymii:

Když dopadne raketa na ukrajinskou elektrárnu: „teror vůči civilistům“.

Když dopadne dron na ruskou rafinerii: „strategické oslabení schopnosti vést válku“

Obojí může být v konkrétních případech právně posuzováno různě – ale morální imperativ by měl být konzistentní: cílené „zhasínání“ civilní společnosti je cesta do světa, kde si každý najde své ospravedlnění. Proto je třeba se proti němu vymezit bez ohledu na tom, která strana je nám sympatická.

PR trik: vydávat útok na civilní život za legitimní „zkratku k míru“

Logika „Když budou trpět, obrátí se proti režimu.“ Jenže to je hazard s kontextem, lidskou psychikou i historií. Někdy tlak opravdu režim oslabí. Jindy ale společnost nezlomí – zatvrdí. Tma a zima nemusí vyrobit vzpouru. Může vyrobit přesvědčení, že už nejde o politiku, ale o přežití. A pak se z války stane nekonečná vendeta.

A teď přichází ta česká, domácí část celé věci: my si často chceme za každou cenu zachovat pocit „správného tábora“. Proto máme tendenci dělat akrobacii: jednou jsme zásadoví, podruhé „realističtí“. Jednou mluvíme o hodnotách, podruhé o chápání geopolitiky a potřebě přivést „diktátora k rozumu“. Jednou o civilistech, podruhé o „degradaci válečných kapacit“.

A to je to přesně onen mechanismus, který vyrábí dvojí metr.

Na konci totiž opravdu zbývá jednoduché rozhodnutí – ne strategické, ale civilizační:

Buď budeme hrát hodnotovou politiku: útoky s důsledky ochromení civilní společnosti přes elektřinu, vodu, teplo a základní služby budeme odsuzovat vždy, bez ohledu na vlajku.

Anebo budeme hrát politiku síly: „dobré“ je to, co vyhraje a zaplatí si u nás PR články, a „dovolené“ je to, co projde. Jen pak prosím nehrajme překvapení, až se stejná logika jednou otočí proti nám. Protože svět bez principů je férový jen v jedné věci: neodpouští slabším.

Až zase uslyšíte, že „tohle nebyl útok na civilní infrastrukturu, ale na strategický objekt“, zkuste si tu větu přeložit do běžné řeči.

Zní často jednodušeji, než bychom chtěli: „Zhasli jsme jim, aby jim jejich civilisté skrze utrpení sami vysvětlili, že to mají vzdát. Že mají dost.“