Trump, urychlovač eurofederativních částic

Co teď? Zůstat mnohohlasně ukecaným krůtím houfem tzv. národních států, které existují jen pro to, aby je všichni na světě využívali k prospěchu svému, nebo dokončit federativní proces a začít bojovat o vlastní evropské zájmy?

Občas mám pocit, že náš Doník blonďatý funguje jako obří urychlovač eurofederativních částic. Mám tím na mysli skutečnost, že tak jako rádiové vlny zrychlují pohyb paprsku protonů ve vakuové trubici, tak i on svými nečekanými výroky a činy nevídanými Evropany k té federaci snad nakonec dokope a dotlačí, anžto nám nic jiného rozumného nakonec nezbyde.

Evropa, tedy její svobodná část žijící mimo komunistické diktatury, se po skončení druhé světové války rozhodla, že utvoří společný projekt vedoucí k evropské federaci. I představitel klasického liberalismu F.A.Hayek v obsáhlé knize „The Constitution of Liberty“ mimo jiné popisuje přednosti federalismu coby prostředku k rozdělení moci a tím jejího omezení, neboť limituje suverenitu. Lord Acton (britský historik a politik), kterého F.A.Hayek cituje, považuje federalismus za jedinou metodu k zavedení disciplíny nejen většiny, ale i jakési všeobecné lidové moci. Zároveň představuje základ pro druhou parlamentní komoru, která se ukázala základním garantem svobody ve všech autentických demokraciích.

Když jsme již u Lorda Actona, tak není bez zajímavosti, že odmítal ideu národního obrození a národních států a byl přesvědčen o tom, že individuální svoboda a tolerance jsou mnohem více chráněny v mnohonárodnostních státních celcích, než ve státech etnicky homogenních, čímž měl v té době na mysli třeba Rakousko-uherskou monarchii, nebo britské impérium. Když si uvědomíme, že potlačování německé menšiny nejen na základě tehdejšího jazykového zákona v nově vzniklém Československu dalo Hitlerovi záminku k Mnichovskému diktátu, k vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a tedy jakémusi mostu k následnému tažení na východ, je dle mého názoru ona poznámka i vzhledem k současné okupaci Ukrajiny Ruskem dodnes aktuální. Ale vraťme se k Matičce národů EU dobrotivé.

Není pravdou, jak neustále lživě omílá Václav Klaus a představitelé národovecké scény, že federativní evropský proces je nějaký novodobý výmysl, který v dobách našeho vstupu do EU neexistoval, je tomu právě naopak. O evropské federaci se explicitně mluví již v tzv. Schumanově plánu, jenž okamžitě podpořil tehdejší německý kancléř Adenauer a jenž následně vedl ke vzniku Evropského společenství uhlí a oceli, prvnímu kroku k Evropské unii.

„.....Navrhuje podřídit celou francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, jako organizaci otevřené účasti jiných evropských zemí. Zavedení společné výroby uhlí a oceli bude mít za následek okamžité vytvoření společných základů pro ekonomický rozvoj, jakožto první etapu Evropské federace, a změní situaci v oblastech, kde se odedávna vyráběly zbraně pro války, jejichž oběťmi byly nejčastěji tyto oblasti samy......

.....Tím, že bude zavedena společná základní výroba, a bude vytvořen nový Vysoký úřad, jehož rozhodnutí bude závazné pro Francii, Německo a pro další země, jež se k nim připojí, vzejde z tohoto návrhu první konkrétní základ Evropské federace, jež je nezbytná pro udržení míru.“

Nyní po takřka osmdesáti letech od aktu zakladatelů Unie, jsme se v Evropě dostali do nějakého stadia a je tedy možné bilancovat. Kde jsme? Je pravdou, že se občané EU mají relativně velmi dobře a že díky americké ochraně Evropy zadarmo a částečné demilitarizaci mnohých evropských států jsme za ta léta mohli v EU vybudovat sociální evropský ráj, jenž nemá ve světě obdoby. K temnějším stránkám naopak patří obrovská a neefektivní evropská byrokracie, nečitelná složitost struktury evropského vedení a v posledních desetiletích příklon k náboženství zelené rakoviny lidstva o záchraně planety před oteplováním, které se stalo oficiální unijní doktrínou, a cílené ničení evropského průmyslu, evropské prosperity a konkurenceschopnosti. Během těch dlouhých desetiletí jsme vlastně dospěli do fáze mnohohlasného štěbetání krůtího stáda tzv. národních států bez sjednocujícího faktoru. S jakousi ironickou nadsázkou se dá říct, že Evropa je tady jen pro srandu králíkům a pro to, aby kdejaký jouda z Afriky a okolí využíval jejího sociálního systému. Jinak ji nikdo nebere vážně.

Americký prezident a jeho lidé tuto idylickou cestu prostorem a časem brutálně narušili a postavili Evropany z jejich snění o nevím jakých ideálech do tvrdé reality. Je pravdou, že prvním a zásadním krokem k tomuto otřesu byla okupace suverénní Ukrajiny ruským sousedem. No a tak zatímco německý politik se na konferenci, kterou dlouhodobě pořádá, po projevu amerického viceprezidenta Vanceho rozplakal a podobně, státy EU a dokonce i láska a mír Německo byly přinuceny k tomu, aby změnily dosavadní směr a začaly zbrojit kvůli akutní ruské hrozbě.

Našemu Doníkovi a jeho skvělé partě bych tímto textem chtěl z celého srdce poděkovat za to, že dělají naprosté maximum pro vznik evropské federace. Každá nová urážka EU, všechny ty hlášky o evropských parazitech, o evropských budižkničemu a zároveň i hrozby o americkém odchodu z NATO, všechno to ponížení EU, se kterou se v řešení globálních problémů díky její nečitelné bezvýznamnosti vůbec nepočítá, jsou úplným balzámem na mou duši eurofederalisty. Něco tak fenomenálního se neobjevilo od odchodu britských federativních kazišuků z EU. Tuto úžasnou šanci si Evropa nesmí nechat uniknout. Tak mohutnou lekci o své bezvýznamné nicotnosti Evropané nedostali snad od konce druhé světové války. Trump je vskutku neskutečný mega-školič, sláva mu.

Co teď? Pokračovat ve hraní okresního přeboru a být hříčkou v rukou globálních hráčů, tedy zůstat mnohohlasně ukecaným krůtím houfem tzv. národních států, které existují jen pro to, aby je všichni na světě využívali k prospěchu svému, nebo se sjednotit, dospět, pokusit se o vstup mezi globální hráče a začít bojovat o vlastní evropské zájmy? Můj postoj k této otázce je myslím jasný.

EU First!

Nový flák, jenž jsem před nedávnem dodělal, je takové rockové reggae. Jmenuje se „Brno prýgl paráda“ a mimo jiné je v něm naznačeno vysvětlení velkého tajemství brněnského falus orloje: