Konec individualismu v Čechách

Text, upozorňující na problém zanikajícího individualismu a nástupu rádoby welfare státu. 

Vyznání

Lidé, kteří mě nějakým způsobem znají, ví, že ostýchavost mi není vlastní. Ba dokonce neuznávám názory a postoje lidí, kteří se za ně nedokáží postavit, protože se bojí následků. Stačí hrozba výsměchu kolektivu nebo rozchodu s partnerem a lidé jsou schopní i ty nejopodstatněnější a nejzarytější přesvědčení ukrýt za výrazem ostýchavým či stydlivým. Pokud jde o mě, říkám své názory a přesvědčení nahlas, i když stojím proti přesile, dokud mi je kdokoliv racionálně nevyvrátí. Tento můj postoj k věci sice nelze označit za příliš ctnostný, byl bych ale sám proti sobě, kdybych se jej bál vyjádřit. Odpusť mi tedy, milý čtenáři, urazím-li Tě někdy, ba i nepřímo, a věř, že to pramení pouze z mého přesvědčení (chceš-li tvrdohlavosti) stát si za svým, nekáže-li mi můj rozum jinak.

Definice pojmů

Individualismus je jakýsi světonázor, který na první místo klade jedince, jeho nezávislost, soběstačnost a zájmy. Ty má jedinec právo prosazovat. Chápe společnost jako volné seskupení osob, kde není místo pro vzájemnou závislost a solidaritu. Kolektivismus, naopak, klade důraz na celek a jeho zájmy a závazky vůči jeho členům. 

Společensko-historické pozadí

Už Alexis de Tocqueville, mistrný teoretik demokracie 19.století, kterého cituje Hayek ve své Cestě do otroctví, pochopil, že demokracie je de facto individualistická instituce, a je tudíž v nesmiřitelném konfliktu se socialismem. George Orwell, který k Cestě do otroctví napsal recenzi, to podtrhuje svým „Nelze dost často opakovat – nebo se aspoň dost často neopakuje – že v kolektivismu není nic demokratického, nýbrž že naopak dává tyranské menšině takovou moc, o jaké se ani španělským inkvizitorům nesnilo.“ Jak tomu všemu rozumět?

Se sílícími liberálními snahami 18. a 19.století v nejvyspělejších zemích světa se postupně začaly vyvíjet dva základní pohledy na společnost, které stály u vzniku politického uspořádání skutečně moderních států - individualismus a kolektivismus. Zatímco individualismus se prosadil ve vyspělých západoevropských zemích, kde životní úroveň i vzdělanost prudce rostly a lidské i přírodní zdroje se dovážely z podmaněných kolonií, kolektivismus se stal populární na zaostalejším východě, kde se z venkovských obyvatel utvářela ve městech plných nebezpečí masa proletariátu, volající po obnovení starých hodnot a jistot.

Vítězství individualismu

Tento stručný nástin byl důležitý pro pochopení souvislostí. Dá se říci, že 20.století bychom mohli shrnout jako boj těchto dvou fenoménů. My už ale dnes víme, který z nich nakonec převážil. Byl to individualismus.  Kromě toho, že kolektivismus nedokázal účinně ovládat trh, totiž selhal v rovině psychologické, neboť nabízel jistotu, ne však seberealizaci, rovnost, ne však svobodu jedince. Právě to nedalo spát výše citovaným autorům: Stát moderní je stát uznávající svobodu jednotlivce, kolektivismus tady nemá místo.

A tak tu máme 21.století, století individualismu. De iure volnou ekonomickou i politickou soutěž a brzy i všemi mastmy mazané právo brát se o své štěstí. To je všechno sice moc pěkné, ale to národní vědomí, jakési kolektivní vědomí české společnosti, vede někam jinam. Jsem si jistý, že pokud byste u nás rok po rozpadu Sovětského Svazu podnikli rozhovor s náhodným vzorkem lidí, našli byste více individualistů než dnes. Proč?

Návrat do budoucnosti

Nedůvěra v politickou elitu způsobuje něco, co dějiny dobře znají: soubor náhodných individuí se sjednocuje a vytváří kolektiv s jednotným zájmem. Kmotři a oněch dolních 10 milionů, jak nás současný pan prezident rád nazývá, to jsou jen jiné názvy pro marxistickou buržoazii a proletariát. V jedné důležité věci se ale tyto sociální aparáty liší; zatímco zbraní buržoazie bylo vlastnictví výrobních prostředků a zbraněmi proletariátu vidle, dnešní občané disponují voličskými hlasy a politická elita mocí (s těžkým srdcem si uvědomuji, že kromě moci lze naší politické elitě často přiřknout i vliv na média či vlastnictví výrobních prostředků). 

Aby nedošlo k revoluci, svou podstatou podobné té Velké Říjnové, musí se politická elita zmocnit hlasů. Jak to udělá? Rozdá peníze mezi ty nejchudší, kteří se ve společnosti vinou svou nebo vinou jiných neprosadili, a říká tomu spravedlivé přerozdělování, vláda pro sociálně slabé. Těch je nejvíce a ti je zvolí znovu. A tak se vytváří kolektivistický stát, na nějž upozornil o něco výše Orwell. Dochází k hmotné závislosti občanů na vládě, která si v Praze mne ruce a připravuje další program, jak udržet své voliče na takové majetkové hladině, jakou potřebují.

Právě jsem Ti, milý čtenáři, popsal charakter následujícího volebního období v České republice. Společnost tohoto typu se ještě nevyhnutelněji blíží poté, co byl v prezidentských volbách zvolen kandidát, jenž o pracujících hovoří tak, jak hovoří.

Jaký z toho plyne výsledek? Demokratická, individualistická forma, postavená na laissez faire a svobodě člověka, se naplní socialistickým obsahem. A to je chorobný stav. Je to red alert, na nějž upozorňovalo už tolik politických filozofů - buď to, anebo to, nelze obojí.

Slepá ulice

V tuto chvíli k tomuto nerozhodnému stavu ale bohužel spějeme. Není to ničí vina. Vyplynulo to z dějinného vývoje, který postavil naši malou, progresivní kapitalistickou zemičku před obě nejúspěšnější socialistické kostrukce doby. Nejsme v záviděníhodném postavení. V tuto chvíli nás ale levicový proud, na jehož konci je dlouhý vodopád, začíná unášet. Chceme-li plavat proti proudu, což nebývá lehké, musíme si zhodnotit priority a začít myslet individualisticky.

Kolektivistický stát

Základním rysem moderního právního státu je bezpochyby kvalitní sociální péče, podpora, pomoc. "Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek." a "Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu," stanoví naše Listina základních práv a svobod. V momentě, kdy největší státní podporu dostávají lidé, kteří dobrovolně a úmyslně rezignují na místní "hospodářskou soutěž" a kteří mají děti, ale nepečují o ně, tak se někde stala chyba. V momentě, kdy vysokoškolští absolventi nedostávají prostor pro seberealizaci, protože uvědomělou inteligenci pražská elita pro svůj politický monopol nepotřebuje, opět se někde stala chyba. V momentě, kdy jsou to schopní podnikatelé, kteří jsou nazýváni parazity a zatěžováni sociálním břemenem, aby ta kvanta sociálně slabých držitelů hlasů byla spokojená, je to znovu slepá ulice. Všechny tyto prvky sociální politiky, které začínají převažovat v programu stran napříč celým politickým spektrem, vedou k jedinému: státu kolektivistickému, státu slabému.

Restart

Domnívám se tedy, že chceme-li dostát tomu, co jsme si v počátcích 90.let předsevzali, musíme přehodnotit své postoje. V podstatě bych mohl uvést to samé, co pan Jiří Valouch, jenž rovněž blogoval na podobné téma: "Každý občan by si měl ujasnit, zda chce být ovládán a omezován státem, který mu říká, co je dobré, nebo zda chce malý štíhlý stát, který by pracoval pro něj a nechal ho svobodně žít. Jakmile si to my občané uvědomíme, co vlastně chceme, bude lépe." (celý článek) Nechceme odstranit následky, chceme odstranit příčiny. Totiž, nechceme volat po velkorysejších sociálních dávkách, chceme volat po podpoře těch, co vytvářejí pracovní místa. Protože dokud žijeme v demokracii, žijeme individualisticky, dokud žijeme individualisticky, žijeme v kapitalismu, dokud žijeme v kapitalismu, nemůžeme investovat do lenochů, zlodějů a všech dalších finančních skartovaček. Neplatí to pro lidi, kteří si pomoc zaslouží. Pro ten zbytek, zhýčkaný sliby - použiji raději eufemismus - vychytralých politiků, platí, že chtějí-li pít krev vytrvalým, kreativním, pracujícím lidem, měli by seriózně zvážit emigraci tam, kde jim to ostatní budou tolerovat.