Islámský stát mýma očima

Pohled na situaci na území Islámského státu očima laika. Příčiny, následky, pokus o empatii, tíživé svědomí, fakta.

Už několik měsíců mě trápí jedna věc, snad je to svědomí, mám ze sebe špatný pocit. A to s ohledem na to, co se dnes děje v Iráku a Sýrii. Věřím tomu, že ten pocit nemám sám. Připadám si jako němý svědek hrozivých událostí. Asi jako Brit, který přihlíží nacistické okupaci Polska a sudetského Československa a kterému připadá, že něco je moc špatně, ale neví, co má dělat. Není voják, není diplomat, problém je příliš velký a on příliš malý. Nezbývá mu než se o problému alespoň co nejvíce dozvědět a upozorňovat na něj ty, kteří se ukáží silnějšími než on.

Mnoho z nás stále neví, co Islámský stát v Iráku a Levantě (zkráceně ISIL, ISIS, někdy jen IS) je. Z mého úhlu pohledu není důležité, co IS je, jako spíše to, kdo ho tvoří. Tvoří ho muslimové všech kategorií, kteří mají společný cíl: vytvořit nový islámský stát, chalífát, o němž se hovoří v Koránu (posvátné knize muslimů) a Sunně (učení proroka Mohameda). Hned zde se sluší říct úvodní poznámku: připadá mi, že je extrémně důležité nevnímat IS jako zlo, ale jen jako jiný způsob dobra. Důvod, proč proti IS bojovat, není ten, že IS je institucionalizované zlo, ale ten, že pro IS jsme zlo my a proti této nenávisti se my musíme bránit.

Bojovníci IS mají proti nám jednu velkou výhodu; všichni sdílí totožný smysl života. Jejich většinu tvoří bývalí Ba'athovci z řad dvou set tisíc z hodiny na hodinu propuštěných saddamovských vojáků po americkém dobytí Bagdádu v roce 2003, kteří měli často rozsáhlé válečné zkušenosti bez možnosti je uplatnit, a ještě mnohem víc mladých mužů, kteří zažili ponížení z americké invaze, chudobu a nedostatek pracovních míst. Takoví lidé nemají co ztratit, leda svou ponurou minulost.

Naštěstí pro ně si díky lidem jako Abú Bakr al-Baghdádí uvědomili, že tomu tak nemusí být, že to Alláh nechce. Muslimovi byla nabídnuta vize. Vize ideálního státu, státu podle šaría, kde budou mít všichni co jíst a pít a uctívat Boha, kde budou všichni prosperovat, tak jako prosperovala první generace muslimů, která žila upřímnou vírou v Alláha a během třiceti let dobyla půlku známého světa. Vždyť první očištěná města (jako Mosul nebo al-Raqqah) už fungují a poslední (deváté) vydání oficiálního režijního časopisu DABIQ láká na nový sociální a zdravotnický (po vzoru britského NHS) systém a na fotky arabských dětí, které se učí v pravověrných školách. Přidat se na stranu Islámského státu tak znamená stálý plat, auto, dům sociální a zdravotní péči, a to vše ve jménu spravedlnosti. Dočítáme se svědectví pozorovatelů, kteří viděli bičovaného člověka, jak celý zmrzačený a s díky políbil svého kata. V islámském státu lidé chtějí být potrestáni, protože Boží právo je třeba dodržovat. Kdo by to nebral?

Aby vše výše uvedené mohlo být uskutečněno, musí mít Islámský stát zdroje. A ty zatím měl. Materiální zázemí jim poskytla dobytá města a hlavně přilehlá ropná pole, dobytím vládních vojenských základen se dostali k těžkým iráckým zbraním (protiletadlové rakety, tanky, auta). Bývalí husajnovští generálové, jako nedávno zabitý Izzat Ibrahim al-Duri, zase poskytli potřebné know-how (když know-how nezískali svým velení, získali je určitě v amerických vězeních, kde byli společně drženi). Jako hlavní zdroje se ale stále jeví zdroje ideologické: líbivé představy o takfírismu (práva mají jen dobří muslimové, všechny ostatní je možné zabít), anti-westernismu (připomeňme si, že přesně za rok to bude 100 let od Sykes-Picotovy dohody), apokalyptická očekávání (konec světa přiblíží Boží soud) a další doktríny, které umožňují účinnou mobilizaci muslimů po celém světě.

Nejdůležitější formou mobilizace je pro Islámský stát propaganda. Představám o vyvolenosti pravověrných muslimů a polarizaci světa na dobro a zlo napomáhají obrázky z měst, kde usměvaví muhtasibové (úředníci) dohlížejí na pořádek ve městě, zatímco kafírové (nevěřící) z dobytých vesnic jsou hromadně vražděni. Účty na sociálních sítích muslimů po celém světě jsou pak bombardovány snímky z yazidovských vesnic (Yazidy považují džihádisté za vyznavače ďábla), kde jsou všichni muži nad 14 let okamžitě zabiti, ženy prodány na trhu (panny jsou nejdražší) a děti při nejlepším poslány k převýchově. Co když bude příští dobytou vesnicí právě ta vaše? Tomu se říká teror. Popravy novinářů jsou skutečně jen kapkou v moři politiky násilí, kterou IS používá k vyvolání respektu a odstrašení nepřátel.

Hrozba islámského státu dokázala něco, co se na blízkém východě nepodařilo od dob počátků islámu: (dočasně) spojit sunnity a ší'ity. Většina sunnitů se totiž údajně (a naštěstí) stále staví proti sunnitskému Islámskému státu a neváhá bojovat po boku ší'itů, aby tuto hrozbu zastavili. Pocit z opuštěnosti Západem je prohluben tím, že intervence mezinárodního společenství je v nedohlednu a hlavním spojencem bojovníků proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii nadále zůstává v prvé řadě Irán.

Podle některých arabistů, které jsem si na toto téma vyslechl, provází Islámský stát hluboká neorganizovanost a je tak nanejvýš pravděpodobné, že až expanduje do určité rozlohy, sám se zase zhroutí. Kolik lidí ale do té doby bude muset zahynout a kolik památek bude zničených? Poničen už byl hrad Bashtabiya a muzejní artefakty v Mosulu, starověké město Nimrud, své první jizvy už má hrad Krak des Chevaliers (Hrad s velkým H!) a teď se islamisté zmocnili Palmyry, jejíž obrovskou kulturní hodnotu ocení i amatér jako já.

Nebýt moderních sdělovacích prostředků, nemuseli bychom se o těchto událostech dozvědět. Ale my se o nich dozvídáme. Stejně jako jsme se dozvídali o tsunami v jihovýchodní Asii nebo o Majdanu. Na Srí Lanku jsme posílali dárcovské SMS, do Majdanu jsme dokonce jezdili ošetřovat raněné. Znamená to, že se znalostí situace přichází i částečná odpovědnost za její další vývoj? Jsme odpovědní za to, co se nám nepřihodilo, ale o čem víme a v čem jsme mohli zakročit? No a to je to, co mě poslední dobou tak tíží.