Stručné shrnuti: Kolik nás je a kolik nás bude? Nejenom demografové prozrazují čísla, která děsí…
..................
Mezinárodní populační konference IUSSP v italském Turíně začala… skandálem. Nečekaně ostrým projevem italského demografa Amadea Carecy. Světoví experti zabývající se rozmnožováním lidí, se scházejí na nejvyšší úrovni pravidelně každé čtyři roky. V minulých ročnících debatovali v relativním poklidu například o reprodukčním zdraví, plodnosti, rodině, genderových rozdílech, migraci, etnikách a stárnutí. Careca ale v Turíně odstartoval ústřední téma jediné: aktuální hrozbu přelidnění Země.
„Začnu s čísly, která všichni dobře známe. Ale jsme slepí! Pracujeme s nimi už tak dlouho, že je nevnímáme! A to je veliká chyba!“ zahřímal řečník nad svými kolegy v hlavním Auditoriu Centro Congressi Lingotto.
„Každou vteřinu zemřou na této planetě dva lidé. Ale narodí se čtyři! Každý den opustí tento svět sto padesát pět tisíc lidí. Ale vstoupí do něj tři sta šedesát pět tisíc jiných! Natalita přebíjí mortalitu. Drasticky nás přibývá. Každým dnem je nás víc o dvě stě deset tisíc! Každým rokem je nás víc o sedmdesát osm milionů! O sedmdesát osm milionů! To je více obyvatel, než má nyní například Itálie nebo Francie,“ připomenul demograf. „Nalhávejme si proto co chceme, tvrďme, že tyto pojmy nemáme rádi, ale… Zažíváme brutální a nikým nekontrolovanou populační explozi!“ zahromoval Careca.
„Ještě hrozivější než současný stav věcí je ale vzrůstající tempo nárůstu populace,“ nešetřil Ital své posluchače. „Čím více se rodí lidí, tím více chtějí mít potomků. Na začátku našeho letopočtu žilo na Zemi dvě stě milionů lidí. V roce 1650 pět set milionů. V roce 1830 jedna miliarda. A tempo dál lavinovitě rostlo. Rok 1930 – jsou nás dvě miliardy, rok 1960 – tři miliardy, 1978 – čtyři, 1987 – pět, 1999 – šest a současné době žije na planetě Zemi a dál se mezi sebou rozmnožuje už více než SEDM miliard lidí! VÍCE NEŽ SEDM MILIARD! To číslo je děsivé!“ otřáslo se znovu Auditorium slovy italského rétora.
„Jistě mi dáte za pravdu, že demografické mapování historie lidstva vyvolává lehké mrazení v zádech. Ještě více odvahy je ale potřeba k pohledu do budoucna. JE TOTIŽ OPRAVDU ČEHO SE BÁT! Pravda, mnozí počtáři jsou optimisté. Tvrdí, že se možná počet lidí v budoucnu ustálí a bude dokonce klesat. Předpokládá to takzvaná nízká varianta Populační divize OSN. Už podle střední varianty se ale budeme dále rozmnožovat. A podle vysoké varianty nás má být v roce 2200 dvacet jedna a v roce 2300 dokonce třicet šest miliard! Nejhrůzostrašnější je ale poslední varianta s neměnnou úrovní plodnosti. Ta předpokládá, že pokud se budeme množit dál stejným tempem jako doposud, bude nás v roce 2200 jeden bilion sedm set sedmdesát pět miliard a v roce 2300 dokonce sto třicet tři bilionů pět set devadesát dva miliard! STO TŘICET TŘI BILIONŮ PĚT SET DEVADESÁT DVA MILIARD!“ zašklebil se řečník na posluchače jako piemontský démon osudu.
„Cítíte ale ty pochyby?“ nutil rozohněný demograf sedící dál přemýšlet. „Mnozí přede mnou tuto pravdu tutlali, tajili, zamlčovali a neměli odvahu ji pronést jinak než potichu. Já chci ale vše podstatné říct nahlas: bizardní mety sto třiceti tří bilionů lidí nikdy nedosáhneme! Není ani podstatná. Už v blízké budoucnosti, a nebude to rozhodně až rok 2300, čeká totiž naší civilizaci krach! Kolaps! TOTÁLNÍ ZHROUCENÍ Z DŮVODŮ PŘELIDNĚNÍ! Všichni se tu navzájem ušlapeme a udusíme jako červi! Pokud vy, já i všichni ostatní nezačneme s nárůstem populace něco podstatného dělat!“ zaburácel Amadeo Careca a zabořil v závěru svého proslovu prst do publika.
Radikální start Mezinárodní populační konference IUSSP mnohé delegáty překvapil. Italský demograf otevřel zapovězenou třináctou komnatu kolem které doposud všichni chodili jen po špičkách. Účastníky kongresu ale udivily i proslovy dalších řečníků. Ti totiž začali pomyslnou třináctou komnatu větrat. A vynesli na světlo světa kontroverzní témata, která byla doposud přísně tabu.
„Ano, je nás už sedm miliard a čeká nás kolaps! A je potřeba připomenout, kdo za to může. Kdo? Především… Černoši a asiaté!“ šokoval přihlášené hned druhý řečník v pořadí, nigerijský demograf Yakubu Abuja. S proslovem, s jasně rasistickým a xenofobním podtextem!
„Divíte se? Že zrovna já? Muž, černý jako uhel? A navíc z nejlidnatějšího státu v Africe? Ano, právě já. A právě proto, že jsem z Nigerie. Možná bych měl držet krok a ústa. Sklopit hlavu. Mlčet. Ale nechci. Hodlám odtajnit nejširší veřejnosti další čísla, o kterých nemluví,“ vysvětlil Afričan.
„Každý den se na planetě Zemi narodí tři sta šedesát pět tisíc dětí. Pouhé jedno procento v Oceánii, jen pět procent v Evropě, ale už devět procent v Latinské Americe, dvacet šest procent v Africe a dokonce padesát sedm procent v Asii! Absolutně největší počet dětí se rodí v chudých zemích, ve kterých populační politika málokoho zajímá. Za několik let ale budou právě obyvatelé zaostalých oblastí tvořit drtivou většinu obyvatel zeměkoule! A budou si diktovat podmínky! Běloši, třeste se, svět bude před svým kolapsem barevný!“ předpověděl Abuja.
Paradoxně bílý americký demekolog Ronald Davies, albín, se světlými vlasy a světlým obočím, dal svému kolegovi zapravdu. Ve svém proslovu šel ale ještě dál. „Lidská expanze připomíná šíření viru. Nebo zhoubný nádor. Jsme rakovinou Země!“ zvolil extrémně silná slova. „Nemilosrdně zabíráme stále větší plochu zemského povrchu a nelítostně napadáme, utlačujeme a vybíjíme všechny živé organismy ve svém okolí. Jsme přímo zodpovědní za největší vymíráním živočišných druhů za posledních šedesát pět milionů let!“ popsal na světelné tabuli rozlézajícíse černou skvrnu polykající vše ostatní. „Chcete slyšet konkrétní čísla? Za jedinou lidskou generaci jsme stihli vyhubit padesát tisíc druhů zvířat! Dovedli jsme na současný pokraj záhuby dvanáct procent druhů ptáků, třicet dvě procenta druhů obojživelníků a dvacet tři procenta druhů savců! Nastartovali jsme vymírání, které je tisíckrát rychlejší než v minulosti!“ praštil Ronald Davies pěstí do řečnického pultu.
„Větev si pod sebou podřezáváme ale nejenom tím, že gumujeme ze světa ostatní. Čeká nás i brzká smrt udušením. Proč? Protože ve velkém likvidujeme zeleň,“ pokračoval hostující, brazilský botanik Emerson Marques. „Příklad? Ročně vykácíme ve světě více než sedm milionů hektarů lesů a pralesů. To je plocha Panamy!“ zahrozil Jihoameričan. „Kucháme plíce planety přestože stěží lapáme po dechu. Jen za posledních sto padesát let jsme navýšili množství CO2 v ovzduší o třicet procent,“ spočítal Marques.
„Máme vůbec podivné úchylky. Například koprofilii. Libujeme si i ve vlastních výkalech!“ navázal oceánolog Wa Ebaden z Marshallových ostrovů. „Ve velkém vyrábíme a ve velkém vypouštíme do přírody jedy a odpady. Za jediný rok například stíháme vyhodit do moří a oceánů tři miliardy kusů odpadků! Každou čtvereční míli oceánského povrchu už zatěžuje v průměru čtyřicet šest tisíc kusů plastových předmětů!“ neskrýval Ebaden rozčarování.
„Možná si říkáte, co je nám do nějakých vzdálených velryb a kokosů,“ mávl rukou britský pedogeograf Joseph Thomson. „Přírodu ale systematicky mučíme i ve svém nejbližším okolí. Jak? Neuvěřitelně sobecky se chováme k půdě!“ dupl řečník o zem. „Každý rok na planetě Zemi nenávratně zničíme dvacet milionů hektarů orné půdy. To je téměř plocha Velké Británie! Především trpíme přímo zvrácenou stavitelskou vášní. Milujeme beton a asfalt a pokrýváme s nimi každé volné území kolem sebe. Každých patnáct let zdvojnásobujeme plochu světových měst! Navíc je propojujeme stále hustší pavučinou silnic a dálnic. Systematicky obalujeme svět nepropustnou slupkou,“ varoval Thomson.
„Životu nebezpeční jsme si ale paradoxně především sami navzájem,“ vygradoval apokalyptickou debatu německý sociolog Ernst Geiger. „Stavíme megalopole, pěchujeme do nich lidskou populaci a nechápeme, že pak už mnohdy stačí pouze jiskřička, aby odstartovala sérii zničujících konfliktů. V nepřirozeném prostředí přeplněných obřích sídel bují vandalismus, toxikomanie, prostituce, gamblerství, sprejerství, šikana, agresivita, kriminalita. Konurbacemi a metroplexy se potulují pouliční bandy, jsme svědky potyček klanů, vyřizování účtů mafie. Heslem doby je: urvi, co můžeš! A v národním a nadnárodním měřítku to platí ještě v obludnějších rozměrech! Jen za posledních padesát let jsme se střetli ve více než dvou stech válkách. Kdy zažijeme tu úplně poslední?“ zeptal se Geiger.
Čínský delegát Xu Yinsheng ale v zásadním projevu připomenul, že i zdánlivě neřešitelné problémy mají svá řešení. „Všechny patologické jevy ve světě o kterých jsme slyšeli, mají svou prapůvodní příčinu. Základní zdroj zla. JSME JÍM MY SAMI. JE NÁS MOC! I z této krize, ale vede cesta ven,“ vyslovil přesvědčení. A aniž by ztratil nit, na chvíli odbočil. Do své domoviny.
„Čína je nejlidnatější stát světa. Svět sám pro sebe, jak nám mnozí vyčítají. Ale možná právě proto chceme jít příkladem. I v populační politice. Nic jiného nám ostatně nezbývá,“ povzdechl si Xu Yinsheng. „Od konce Druhé světové války do začátku sedmdesátých let zažila má země obrovský populační boom. Množili jsme se opravdu jako lidská lavina. V roce 1949 žilo v Číně pět set čtyřicet milionů lidí, v sedmdesátých letech minulého století ale už téměř dvakrát tolik! Zákonitě jsme tudíž museli přijmout nezbytná opatření. Zatáhnout za záchrannou brzdu. Nejprve jsme jen posunuli minimální věkovou hranici pro uzavření sňatku. Nad dvaadvacet let pro muže a nad dvacet let pro ženy. Snažili jsme se tak podpořit pozdější porody. Ale nestačilo to, stále nás drasticky přibývalo. Přikročili jsme proto k dalšímu kroku a tentokrát zásadnímu. Zavedli jsme v Číně Politiku jednoho dítěte! Od sedmdesátých let minulého století zvýhodňujeme páry, které mají pouze jednoho potomka a tvrdě pokutujeme ty, které mají dětí víc. Dvě děti u nás mohou mít výjimečně pouze městští rodiče, kteří jsou sami jedináčci. Nebo venkované, pokud se jim napoprvé narodila holčička. Nebo manželé, kterým první dítě zemřelo nebo se narodilo hendikepované. Nebo příslušníci národnostních menšin. Nebo nově obyvatelé Pekingu a Šanghaje. Jde ale pouze o výjimky. Základní princip zůstává jasný: většina Číňanů smí mít jen jedno dítě,“ zdůraznil čínský demograf.
„Od doby, kdy jsme si jako nejlidnatější stát světa dobrovolně nasadili pás cudnosti už uplynula dlouhá doba. Politiku jednoho dítěte praktikujeme již celá desetiletí. Dovolte mi teď proto, abych se pokusil toto zásadní období zhodnotit,“ požádal Xu Yinsheng delegáty. A současně slíbil nečekané. „Čína se otevírá světu. Slibuji proto, že budu mluvit otevřeně a nezakrývat těžkosti. Mám dnes mandát prozradit i negativa,“ překvapil se snahou o objektivitu.
„Ano. Politika jednoho dítěte přináší Číně spoustu problémů. Především s ní většina obyvatel nesouhlasí. Až sedmdesát procent Číňanů by mělo rádo více dětí. A potichu i hlasitěji reptají. V zemi se také hrůzostrašně rodí více chlapců než dívek. Poměr je až 130:100. Tradice nám totiž velí upřednostňovat v rodinách chlapce. A díky, byť zakázanému, ultrazvuku a následným potratům, lidé mnohé ani nenarozené holčičky sprovozují ze světa. Tady bych si ale dovolil být optimista. Zanedlouho budou totiž dívky vzácné a rodiny budou upřednostňovat zase je,“ vysvětlil řečník.
„Vraťme se ale k zásadním potížím. Obrovským problémem je u nás i jinde ve světě prodlužování lidského života, stárnutí populace. Přibývá nám důchodců a nemá je kdo živit,“ povzdechl si Xu Yinsheng. „Vím, že právě poslední paradox trápí takřka všechny demografické experty. Mladých lidí je relativně málo. A starých čím dál tím víc. Jenomže si málokdo uvědomuje zásadní věc. Pokud uvolníme populační stavidla a mladých bude najednou moc, budeme se za několik desítek let potýkat s ještě obludnějším strašákem. Zestárlých mladých bude ještě daleko více než nyní! A opět je nebude mít kdo živit!“ zdvihl demograf varovně prst.
„Sami slyšíte, že se s vámi snažím hrát otevřenou hru. A budu upřímný i ve finále. Navzdory drobným potížím jsem hrdý na to, že je takzvaná Politika jednoho dítěte mé zemi mimořádně prospěšná. VELMI VÝRAZNĚ JSME TOTIŽ PŘIBRZDILI NÁRŮST POPULACE! Podle oficiální statistiky jsme dokázali od sedmdesátých let minulého století snížit jinak předpokládaný počet lidí o půl miliardy! Podle zdrojů OSN dokonce předpokládaný počet lidí každý rok snižujeme o sto milionů! Podle mnohých je to odsouzeníhodné, děsivé, hrůzostrašné, nelidské, nehumánní. Podle nás jde ale o jediné východisko z ještě děsivější a hrůzostrašnější krize,“ vysvětlil Xu Yinsheng.
V závěru svého proslovu si dovolil být čínský delegát i velmi osobní. „Prosím, neodsuzujte nás. Rozhodně nebereme lidem štěstí ani lásku. Myslíme to dobře. I jedno dítě v rodině je radost a naděje. Sám mám doma krásnou dcerku, která je pro mě i pro manželku vším. Jsme šťastní, že jsme spolu. Žijeme jeden pro druhého. Více dětí ale znamená strach. Pro všechny. Strach z toho, co bude. Strach z budoucnosti. Byl bych vám proto vděčný, kdyby jste se nad mými slovy zamysleli. A KDYBYCHOM POLITIKU JEDNOHO DÍTĚTE SPOLEČNĚ PODPOŘILI I V CELOSVĚTOVÉM MĚŘÍTKU,“ vyzval Číňan zkoprnělé demografické delegáty k činu.
