O svobodné, nezávislé a objektivní televizi

Také nejste spokojeni se současným stavem věcí a toužíte po změnách a nápravě v médiích? Po změnách k lepšímu?

Přeji si, abych se mohl dívat na svobodné, nezávislé, objektivní a vyvážené televizní zpravodajství. Abych se díky němu dozvěděl, co se u nás i ve světě děje nejdůležitějšího, důležitého i zajímavého a aby mi tyto informace předávali důvěryhodní lidé, kteří nejsou ovlivňováni žádnými tlaky (hlavně politickými) a kteří mi sdělují jen a pouze pravdu.

Chci toho příliš?

Chci.

To, co chci a co jsem vyjmenoval a co vypadá na první pohled jako nezpochybnitelné právo každého diváka, například veřejnoprávní České televize, je totiž ve skutečnosti neuskutečnitelný sen. Sice krásný, pozitivní a optimistický, ale jen a pouze sen.

Nezávislé, objektivní a vyvážené televizní zpravodajství totiž nikdy neexistovalo, neexistuje a nikdy ani existovat nemůže.

Proč? Zde jsou zásadní důvody:

• Ve zpravodajství vždy existuje dilema, která událost je aktuálně nejdůležitější a měla by být uváděna na prvním místě a s největším důrazem. Podobné je to se zprávou číslo dvě, zprávou číslo tři… Dokáže některý neomylný a vševědoucí šéfredaktor vždy přesně stanovit žebříček pořadí důležitosti jednotlivých zpráv? Ne. Stanovení důležitosti zpráv je vždy a pouze subjektivním posouzením dění od daného člověka.
• Které zprávě by měl být dán ve zpravodajství větší prostor a které naopak menší? Která zpráva by měla být předložena divákům s podrobnostmi a která jen stručně? A pozor… která zpráva by se ve zpravodajství neměla objevit vůbec - která je nedůležitá a případně i „nebezpečná“? I to je opět jen subjektivní rozhodnutí vedení zpravodajství. Opět rozhoduje vedení a konkrétní člověk.
• Informace o dění u nás i ve světě předávají televizním divákům placení moderátoři. I oni (po schválení vedením) rozhodují o tom, co o reportáži, kterou uvádějí, v několika větách řeknou. Prostřednictvím svých slov dokáží i oni vyjádřit svůj postoj k dané události. Mohou chválit i odsuzovat. Zároveň se při uvádění reportáží i určitým způsobem tváří – hovoří řečí svého těla: šibalsky se usmívají, mračí… S diváky tak manipulují a cíleně je upozorňují, jak by se měli na sledování dané reportáže připravit a jak by ji měli vnímat.
• Každá reportáž je pak přehlídkou stovek, tisíců dalších možností, jak mohou konkrétní pracovníci zpravodajské redakce, redaktoři a reportéři, působit na diváky: jaký záběr divákům v reportáži předloží jako první, co uvedou jako důležité a co jako méně důležité, jaký názor vyzdvihnou v krátkém sestříhaném rozhovoru, kterého zpovídaného v reportáži upřednostní a kterého naopak vystřihnou…

Suma sumárum: divákům je při sledování zpravodajské relace předložen vždy jen mix subjektivních názorů konkrétních lidí.

Apropo, lidé. Pracují ve zpravodajství vždy jen a pouze lidé morálně bezúhonní, politicky neutrální, „čistí“ a neúplatní? Ti správní a nejlepší? Nebo jsou redakce zpravodajství i plné zapálených straníků, pochybných aktivistů, členů rodinných klanů, podobně smýšlejících přátel, kamarádů a kamarádů kamarádů, prospěchářů, kteří si ze své televize udělali dojnou krávu, dlouhá léta v ní hýčkají svá dobře placená místa a zabarikádovali se před lidmi s odlišnými názory?

Kontrola? Ale jděte…

Hmm, možná si řeknete, že na všechny patologické jevy by měly dohlížet a vymetat je sofistikovaně zvolené kontrolní orgány (v případě veřejnoprávní České televize například Rada České televize (a v budoucnu možná i NKÚ)). Na pořádek ve zpravodajství by tedy měli dohlížet ti ještě více čestní, pravdumilující, bezúhonní. Ale… opět jsou to vždy zase jen konkrétní angažovaní lidé, se svojí minulostí (občas nečitelnou a pro mnohé problematickou), aktuálními názory, myšlenkami, idejemi… Lidé, kteří také bohužel nemají patent na pravdu a spravedlnost.

Když to shrneme, znovu proto platí, že:

NEZÁVISLÉ, OBJEKTIVNÍ A VYVÁŽENÉ TELEVIZNÍ ZPRAVODAJSTVÍ NIKDY NEEXISTOVALO, NEEXISTUJE A NIKDY ANI EXISTOVAT NEMŮŽE (a to ani pod kontrolou zdánlivě nezávislých a objektivních kontrolních orgánů).

Žádná televize (ani například veřejnoprávní Česká televize) tedy ve skutečnosti nikdy nehlásala, nehlásá a ani v budoucnu nemůže hlásat absolutní pravdu. Vždy může předkládat divákům jen směsici subjektivních názorů konkrétních lidí.

Optimistický závěr

Ale… i to je dobře. Žijeme ve 21. století, kdy existuje nespočet možností, jak se dají informace o dění kolem nás získat nejenom z jednoho povinného, ale naštěstí i z více dalších zpravodajsky zaujatých zdrojů. A my je můžeme svobodně porovnávat. Můžeme tak sice nazírat na svět jen pohledy závislých a zaujatých komentátorů, ale díky jejich mnoha subjektivním pohledům si nakonec můžeme vytvořit svůj vlastní subjektivní názor – můžeme si z jednotlivých střípků poskládat obraz, který pak vnímáme jako skutečnost.

Je to jediný možný způsob, jak získat povědomí o dění kolem nás, které se může blížit pravdě.