Stručné shrnutí: Hlavní hrdinové zachycují první zmínku o existenci Trubače. A vydávají se přiškrtit muže, který o něm ví víc...
..................
Naftový král, guvernérka Centrální banky, bývalý vlivný prezident, expert na laserové zaměřovací systémy, experimentální psycholog, kolegium akademiků, ale i takřka stoletá vědma, chovatel kolibříků a několik mimořádně nadaných dětí z jedné exkluzivní mateřské školy… Kdo všechno patří k Janiným oddaným příznivcům mi až vyrazilo dech. Objeli a zpovídali jsme je jednoho po druhém a snažili se s nimi řešit rébusy z minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Kdo způsobil krach Velkého setkání? Kdo je ztracený manipulátor? A co chystá a připravuje? Po prvních rozhovorech a výpovědích zasvěcených se začala záhadná postava alespoň částečně zhmotňovat. Získávat obrysy. A také jméno. „Hledáte člověka, kterému se v určitých kruzích přezdívá Trubač,“ prozradila nám jistá nejmenovaná osoba.
Během takzvaných brainstorming conference ze sebe chrlí jejich účastníci vše, co je okamžitě napadne. I když je to sebevětší nesmysl. V konečném důsledku totiž může mít i takový fakt cenu zlata. „Trubač? Hledáme Trubače? S trumpetou? Nebo píšťalou? Hledáme pištce? Hledáme Krysaře?“ uvažoval jsem nahlas i já. Vzpomněl jsem na známou legendu o hamelnském hudebníkovi. Legendární Krysař v roce 1284 nejprve vyčistil německé město Hameln od hlodavců. Zahrál na stříbrnou píšťalu podivnou melodii, vyprovodil všechny krysy do řeky Vezery a utopil je. Nedostal za to ale od radních slíbenou odměnu. Středověký pištec se proto do Hamelnu vrátil a pomstil se. Zapískal ještě jednou! „Dorch einen piper mit allerlei farve bekledet gewesen CXXX kinder verledet binnen Hamelen geboren to calvarie bi den koppen verloren. Jistým pištcem, oblečeným ve všech barvách bylo odvedeno sto třicet dětí pocházejících z Hameln a ztratili se u popraviště poblíž kopců,“ popisuje pokračování příběhu středověký Lüneburský manuskript. Kam všechny děti zmizely? Podle jedné z verzí se utopily ve Vezeře. Stejně jako krysy. Násilně vyobcovat je prý ale mohli i sami hamelnští. Z obavy před morem. Nebo mohli vyhnat zdánlivě tančící drobotinu ze strachu z Huntingtonovy choroby – genetického onemocnění mozku doprovázeného trhavými pohyby těla. Další hypotézy ale připouštějí i odchod dětí za verbířem na dětskou křížovou výpravu nebo odchod mládeže za vůdčím kolonizátorem do východní Evropy (podle jedné z teorií založily vesnici Hamlíkov na Jižní Moravě). Nejznámější a nejtemnější legenda ale vrací příběh zpět do Hamelnu. Hovoří o sestupu sto třiceti dětí do jeskyně pod popravištěm. Do podzemních prostor, ze kterých už nikdo nevystoupal zpět.
„Hæj, Andreas! Jak se vám daří?“ zdraví Jana kapitána lodi v monacké přístavu. Přišel nás uctivě přivítat až dolů na molo. Kouzelnice se dívá Andreasi Hansenovi přímo do očí. Brrr! Jak ta se dokáže dívat! Jindy sebejistý Nor se Jany očividně bojí. Není ve své kůži. Snaží se ale zachovat dekorum. „Děkuji, mám se dobře. Pojďte prosím dál,“ zve nás raději rychle do svého království. Neprotestujeme. Stoupáme po několikero schůdcích a usedáme do pohodlných křesel na horní palubě plavidla. Poskytují luxusní soukromí. Norská loď je skutečný klenot mezi ostatními.
„Möbius’ bånd znamená Möbiova páska?“ zahajuje Jana zdánlivě oklikou hovor a chce znát po majiteli jachty podrobnosti o jejím jméně. Mluví ale jakoby k třetí osobě, Hansenovu přítomnost nebere v potaz. „Cože? Ano, Möbius’ bånd je Möbiova páska nebo také pás nebo list,“ odpovídá seveřan krátce a snaží se nedat najevo svoji nervozitu. Příliš se mu to ale nedaří. „Určitě už jsi Dominiku o tomhle kouzlu slyšel,“ obrací se ke mně s úsměvem velitelka. Kapitána znovu svým způsobem přehlíží. „Vezmeš obyčejný proužek papíru, na jedné straně ho zkroutíš o sto osmdesát stupňů a slepíš oba jeho konce dohromady. A najednou se můžeš svobodně toulat mezi světy! Dvojrozměrným a trojrozměrným. Páska má současně vnější i vnitřní stranu. Přestává platit, že je něco uvnitř a něco venku!“ vysvětluje mi kouzelnice matematický paradox.
„Podobně to platí například i u Penroseova trojúhelníku nebo Kleinovy láhve, mám pravdu pane Hansene?“ vybízí Jana už podruhé majitele jachty k delšímu hovoru. Jasně. Důrazně. Tentokrát se k němu i přímo obrací. A mořeplavec se už raději nenechává pobízet. „Ano, jistě. Neorientovatelné plochy, spojité transformace, nekonečno, Hausdorffův prostor nebo homotopie – se všemi těmito pojmy pracuje extrémní matematika – topologie. Věda o těžko představitelných věcech,“ leze z Andrease Hansena jako z chlupaté deky. Je vidět, že všem těmto pojmům velmi dobře rozumí. Zároveň ale netuší, proč se na ně kouzelnice ptá. Anebo ano? Každopádně čeká, odkud padne rána.
Jana ale kapitána bít nehodlá. Alespoň prozatím. Naopak. Velmi obdivně mi ho představuje. „Andreas Hansen je špičkový matematik – topolog. Kapacita ve svém oboru. Už na Cambridge University patřil, jako student, vždy k nejlepším. S nejnadanějšími posluchači dokonce svého času řešil nejobtížnější matematické hádanky všech dob. Problém takzvaných Sedmi mostů v Königsbergu, Riemannovu hypotézu, Hodgeovu domněnku, Poincarého domněnku… Tu už myslím někdo z vašich kolegů vyluštil?“ obrací se má společnice znovu na matematika. Kapitánovi se od zmínky o Cambridge rosí čelo. Bledne. Vypadá jako štvané zvíře zahnané do úzkých. Odbočka k úspěšnému řešiteli ho ale těší. Cítí se jako zajíc, který v hodině dvanácté svádí vlky ze stopy.
„Ach, Gríša,“ vzdychá. „Máte pravdu, Ingen. Poincarého domněnku potvrdil Grigorij Jakovlevič Perelman. Ten se mnou ale v Cambridge nestudoval. Ani se nikdy s nikým příliš nedružil. Vždy byl tak trochu samotář. Teď pracuje ve svém brlohu v Petrohradě. Měli by jste se za ním vypravit, je to mimořádně zajímavá osobnost,“ naráží Nor na podivínský život ruského matematika. Rus v roce 2006 odmítl převzít milion dolarů za vyřešení letitého topologického rébusu, delegaci ani neotevřel dveře a ze svého páchnoucího jednopokojového příbytku jen vzkázal: „Mám vše, co potřebuji!“
Janu ale kapitánova odpověď neuspokojuje. Nikam cestovat nehodlá. Nevstává, přesto se nad Andreasem Hansenem vztyčuje jako nejstrašlivější bohyně pomsty a vytahuje pomyslný bič. Konečně prozrazuje, proč jsme vlastně přišli. „My ale hledáme jiného vašeho kolegu!“ drtí třesoucího se námořníka. „Ano?“ krčí se matematik. „Toho, kdo vás na Cambridge dostal. Kdo vás tam finančně podporoval. A kdo si vás na prestižní škole vyšlechtil. Víme, že jste s ním pak dlouhá léta udržoval styky. I těsně před Velkým setkáním. I během nedávné kryptozoologické expedice v Kongu!“ burácí Jana. „ANDREASI HANSENE, MY HLEDÁME… TRUBAČE! A VY NÁM O NĚM ŘEKNETE VŠE, CO BUDEME CHTÍT SLYŠET!“
