Mým zlodějům, … 3 měsíce Po

požáru jedné místnosti mého bytu, který nebyl stráven žárem, ale vše uvnitř obaleno smrdutým povlakem ze seškvařené latexové matrace zapomenuté v blízkosti doslouživšího přímotopu , jsem byla teprve schopna začít se probírat tím, co zbylo, co nebylo nekompromisně vyhozeno likvidační firmou do toxického odpadního kontejneru, tajně uzmuté drobnosti jsem podrobila čistícímu rituálu, ale marně,

došlo na jejich vyhazov také, kolik slz ukáplo, už nechci přiznat, ale porozuměla jsem všem, co jim vodní živel zničil domovy a připravil je o vše kromě holého života. Porozuměla jsem i jejich pro ostatní nepochopitelnému smutnění pro odplavené vzpomínky –fotky, talíře nebo náramek po babičce. Omlouvám se Vám, poslala jsem Vám sice nějaké peníze na „potřebné“ věci, ale peníze na bolest se sehnat ani poslat nedají.

To, co zbylo, mě bylo přemístěno do nepoužívaných prostor domu a pomalu přebíráno. Pak došlo k vloupání.

Moji zlodějové, hnusí se mě pomyšlení na to, že jste se procházeli po mém domě a že jste poničili a hrabali se i v tom málu, co mě zbylo.

Klidně si užívejte můj snubák, stejně mě byl malý a nenosila jsem ho, třeba se Vám bude hodit na zatím neexistující zub!

Mějte si moji sbírku keramických botiček, však On si na Vás došlápne!

Nechte si moji kolekci lesního  skla, však zelená je barvou naděje a v tu já věřím.

Nechte si dětské náušničky, můj vnuk by je nenosil, byly pro vnučku a tu zatím nemám !

Jsem ráda, že Vás nezajímali moje šedivé památeční dokumenty na cestování do bývalé Jugošky, moje album fotografií a hlavně dopisy, kamarádské i zamilované.

Byla jsem překvapena mým dopisním archivem, ale hlavně i obsahem, dávno napsané věty ve mně vyvolávaly vzpomínky a přenesly mě desítky let nazpět, cítila jsem se alespoň v té chvíli báječně. Pohrávala jsem si s myšlenkami, kdo je bude číst, až já nebudu nebo jestli je mám vyhodit a napadlo mě, jak jednoduché je dnes seznamování a rozcházení přes mobil, dají se smazat všechny smsky a je po minulosti, žádná inventura po letech se nekoná. Nic nezbude, žádná  hmatatelná minulost, žádné písemné doklady svého mládí, ještě žádná generace před nimi to nezažila.

Mám vše nové, i to, na co jsem dříve neměla prostředky. Ale cítím ten zvláštní rozdíl, když mám něco nového, ale nechtěného, museného. Ale jednu výhodu to má, podle východních filosofií by člověk v poslední třetině svého života měl začít rozdávat to, co v té předchozí nashromáždil, aby přerušil vazba na hmotu, no, tak jsem už začala, možná předčasně, ale většinou se říká, lepší později než vůbec. Co Vy na to, moji čtenářstí blogisté??

25.9.07