V dřevěné chýši na břehu jezera žil poustevník. Celé dlouhé dny jen hleděl na hladinu jezera, bloumal po břehu nebo vyspával ve své chýši. Připadal si již hodně starý a znavený životem a tak trpně vyhlížel, kdy si pro něj přijde Smrt a vysvobodí jej.
Smrt však stále nepřicházela. Jednoho dne to poustevník už nevydržel, uvázal si na krk těžký kámen a rozhodl se skoncovat se životem sám. Skočil do jezera v místech, kde bylo nejhlubší, a klesal nezadržitelně ke dnu. Když pod nohama ucítil konečně pevné dno, byl překvapen, že je stále živ. Rozhlíží se kolem sebe a přímo před sebou vidí kovanou bránu, před kterou stojí krásná mladá žena.
„Kdo jsi?“ zeptá se poustevník.
„Jsem Smrt,“ odpoví mu žena.
„Představoval jsem si tě úplně jinak,“ překvapeně na to poustevník.
„Myslela jsem, že se mě už nemůžeš dočkat,“ říká Smrt zklamaným hlasem.
„To je pravda, čekám na tebe již dlouho. Můžeme se hned vydat na cestu,“ uklidňuje ji poustevník a vykročí přímo k bráně.
„Nespěchej tak!“ zadrží jej Smrt. „Tušíš vůbec, kam jdeš?“
Poustevník se na Smrt překvapeně podívá a odvětí: „Přece na onen svět, kde budu moci konečně v klidu spočinout v náručí Boží. S nebeskými anděly dovádět a zpívat, obdivovat krásu stvoření, zůstat navždy mladý…“
Hohó, jaký omyl!“ zvolá užasle Smrt. „Říká se o mě, že jsem milosrdná, proto tě nechám nejprve nahlédnout za práh Brány smrti, dokud do ní sám nevstoupíš.“ V její ruce se objevil blýskavý stříbrný klíč a brána se lehce pootevřela. Poustevník neváhal a mezerou ve dveřích nahlédl dovnitř. Spatřil sám sebe jako ducha, který křížem krážem obchází zásvětím a smutně se dožaduje pozornosti zdejších veselících se bytostí.
„Oni mě snad nevidí!“ obrátí se vyčítavě na Smrt.
„Nevidí ani neslyší, stejně jako ty jsi přehlížel ostatní na zemi. Posmrtný život je jen pokračování toho pozemského, jen v jiné úrovni,“ vysvětlila mu Smrt právě spatřené děsivé obrazy.
„Svůj život jsem přece zasvětil Bohu,“ brání se poustevník.
„Bůh si od tebe nikdy nežádal takovouto oběť. Kdo opravdu miluje Boha, miluje své bližní. Kolik lidí jsi učinil šťastnými? Kolik jsi jich vyslechl a odlehčil jejich trápení a smutku? Kolika z nich jsi řekl: mám tě rád?“ Poustevník posmutněl a poprvé se hluboce zastyděl za svůj promarněný život.
„Jak rád bych vše napravil, kdybych mohl,“ pronesl upřímně. Smrt se usmála, zavřela bránu a klíč ukryla v dlani.
„Říkala jsem ti, že jsem milosrdná, proto ještě dostaneš šanci. Vrať se zpátky, odkud jsi přišel a žij tak, aby naše další shledání bylo již radostnější,“ řekla, prudce rozmáchla rukou, až se vytvořil silný vír, který poustevníka vynesl až na hladinu jezera. Poustevník neváhal ani chvilku a rychle ze svého krku uvolnil smyčku provazu, na jehož konci stále visel těžký kámen. Těžce zalapal po vzduchu, který se mu náhle zdál tak čistý a svěží. Vylezl na břeh a dlouho pozoroval ptáky na modré obloze. Pak vstal, rozloučil se se svou chýší a vydal se s nadšením a pln očekávání vstříc novému životu. Cítil se najednou tak mlád a plný života…
