„Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane!, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce." Ježíš z Nazaretu, Evangelium podle Matouše
V malé zemi zemřel starý léčitel. Během svého života pomohl stovkám lidí a proto vydechl s naprostým klidem a jeho osvobozená duše pomalu stoupala vzhůru k nebeským výšinám...
Ocitl se až u nebeské brány. Byla však zavřená a nervózně před ní přešlapovali další dva lidé. Muž k nim přistoupil, aby se zeptal, co se přihodilo. „Je zavřeno a nikdo neotevírá," řekl první z nich a s neskrývaným rozhořčením pokračoval: „Každou neděli jsem chodil do kostela, pravidelně se zpovídal, dával peníze chudým a dočkal jsem se takového vděku?". „A co mám říkat já!?" ozval se druhý přešlapující. „Strávil jsem tolik času se svým mistrem, prošel tolika zasvěceními a obřady, jen abych se co nejvíce přiblížil k Bohu a on mne nechce přijmout!". Léčitel se už zhluboka nadechoval, aby i on vypověděl o svých nezměrných zásluhách, ale v tom si vzpomněl na biblická slova: „Tlučte a bude vám otevřeno", přiskočil k bráně a začal na ni rázně bušit. Přítomní utichli a napjatě čekali, co se bude dít. Po chvíli se ozvaly něčí kroky a vysoká brána se lehce pootevřela. Silný proud vycházejícího světla všechny tak oslepil, že museli ustoupit o krok zpět. V paprscích zářivého světla se začaly rýsovat siluety tří postav s křídly. Brána se s klapnutím zavřela a užaslí poutníci hleděli do vznešených tváří příchozích bytostí. V jejich přítomnosti se rozhostil zvláštní klid a nikdo z přítomných se neodvážil vyslovit nahlas své rozhořčení. Prostřední bytost promluvila: „Jsme andělé Páně, provázeli jsme vás během pozemské pouti." Tak proto ten povědomý pocit, pomysleli si lidé. „Ano, byli jsme s vámi v každé hodině, v radosti i smutku. Stáli jsme při vás oddaně a snažili se pomoci tak, jak jste nám jen dovolili. Plníme ale pouze úkoly našeho Otce, který si pro všechny přeje svobodnou vůli. Nezasahovali jsme proto do vašich rozhodnutí a nechali vás svobodně kráčet cestou pozemských zkoušek, abyste se mohli jednoho dne vrátit sem domů," pokračoval anděl po jeho pravici. „Čas vašeho návratu však ještě nenadešel," řekl smutně ten třetí. „Jak je to možné?" nevydržel léčitel a tázavě pohlédl do tváře andělů. „Léčil jsi lidi, " vzal si opět slovo první z andělů, „svou odměnu sis ale vybral již na Zemi, když sis za své služby nechal zaplatit. Odměna našeho Otce by přitom byla mnohonásobně vyšší. Při své práci jsi navíc zanedbával vlastní rodinu, která tě často potřebovala více než nemocní." „Musel jsem přece svou rodinu zabezpečit," bránil se léčitel. „Povolaných je mnoho, ale vyvolených málo," pokračoval anděl, „sám jsi se rozhodl, že budeš léčit lidi za peníze. Nejednou jsi přitom dostal šanci změnit své počínání. Vzpomínáš na stařenku, která tě požádala o pomoc, ale neměla čím zaplatit?" zeptal se anděl a zahleděl se mu hluboce do očí. Léčitel si vzpomněl okamžitě, jeho paměť byla nebývale jasná. Ačkoliv tehdy žil on i jeho rodina v blahobytu, odmítl stařenku přijmout. Ještě dlouho pak cítil její temně modré oči. Vypadaly zrovna jako ty andělovy... „Ano, byl jsem to já," potvrdil mu anděl jeho domněnku. Léčitel se poté nezmohl již na jediné slovo a jen smutně hleděl kamsi do prázdna.
„Proč mne nepřišel přivítat můj mistr?" ozval se po chvilce mlčení druhý poutník a slova se ujal další z andělů: „Svého mistra bys zde hledal marně, není tu." „Ale vždyť tvrdil, že přišel přímo od Boha, aby nám ukázal cestu," zklamaně na to poutník. „Můžeš být rád, že jsi mu zaplatil jen penězi a ne svým srdcem, neboť to by tvá duše již bloudila na zcela jiných místech, z kterých není snadného návratu." Tu se rozpomněl na všechny své pochybnosti, které o učení svého mistra i jeho samotném měl. „Náš Pán vás dávno nabádal k ostražitosti před nepravými proroky, kteří přicházejí v převleku za ovce, ale ve skutečnosti jsou to draví vlci. Jejich ovoce je na pohled sladké, ale uvnitř se skrývá červ. Pokud káží vodu a sami pijí víno, měl by se před nimi mít člověk na pozoru." „A co má zasvěcení?" tázal se dál poutník. „Náš Pán přece řekl, že není nic tak tajného, aby to nevyšlo ve známost a co se šeptá do ucha, má se hlásat ze střech!" Jaké štěstí, že jsem se nezúčastnil onoho slibu oddanosti a poslušnosti, pomyslel si poutník, jemuž se vybavil důležitý moment ze života, kdy mu souhra podivných náhod znemožnila účast na vrcholném obřadu u mistra. Jen pouhý den poté, co si upřímně přál, ať se děje vůle Boží. Na tváři jeho anděla strážného se objevil lehký úsměv. „Tehdy to bylo snadné, neboť jsi mi nechal potřebný prostor pro konání a já tě mohl včas zastavit. Bylo to však naposledy, co tvá myšlenka patřila Bohu. Duchovní pýcha ti pak nadobro zatemnila vnitřní zrak," skončil svou řeč anděl.
„Kde jsem učinil chybu já?" zeptal se poslední z poutníků a obrátil se k svému andělu. „Když jsi byl v kostele, seděl jsem vedle tebe a snažil se v tvém srdci rozhořet opravdovou touhu po Bohu. Když si dával almužnu strádajícím, snažil se rozžehnout plamen lásky k bližnímu. Když jsi žádal o rozhřešení, nabádal tě k odpuštění těm, kteří se na tobě nevědomky provinili," odpověděl mu anděl klidným hlasem a pokračoval: „Sám dobře víš, jak to opravdu bylo. Do kostela jsi chodil proto, aby sis zajistil místo v nebeském království. Dobrými skutky jsi klamal sám sebe, jak jsi ušlechtilý. Od Boha jsi pravidelně žádal odpuštění svých hříchů a sám jsi nedokázal odpustit jedinému člověku. Kdo koná dobré skutky jen z okázalosti před druhými, nedočká se odplaty od nebeského Otce. Čím přísněji soudíme druhé, tím přísněji na nás bude pohlížet i náš Pán." Anděl domluvil a poutníci pochopili, jak mnoho ve svém životě chybovali, a že na další cestě se budou muset o to více snažit, aby příště již do nebeského království těsnou branou prošli.
