Přebytek elektřiny nikdy nebyl – snad už to víme všichni

V pondělí ráno na Radiožurnálu citovali jednoho z posluchačů, který na anketní otázku, jestli by se obešel bez elektřiny, odpověděl, že samozřejmě, prostě by žil v přírodě a chodil na ryby a tak dále. To je klasická ukázka, jak snadno jsme schopni zaměnit individuální schopnost nějak žít, s tím, jestli je tak schopná žít celá společnost.

Společnost se samozřejmě bez elektřiny neobejde. Už proto ne, že kdyby všichni šli lovit ryby, velmi brzy by je všechny vylovili a neměli by co do úst. Z tohoto úhlu pohledu je samozřejmě rozhlasová otázka v podstatě nesmyslná – beru ji však jako pokus upoutat pozornost veřejnosti na velmi odborné téma, jemuž se říká „energetická bezpečnost“, a které bezpochyby patří ke klíčovým úkolům hospodářské politiky státu.

Nechci se v tuto chvíli věnovat problematice závislosti na dovozu plynu a ropy (čímž neříkám, že by byla méně důležitá) a chci se zaměřit právě na elektřinu. Není to tak dávno, kdy u nás především odpůrci jaderné energie tvrdili, že uvažovat o dalších, nejen jaderných zdrojích není potřeba, a kdy to dokonce Strana zelených jako jeden z koaličních partnerů prosadila do programového prohlášení vlády. Argumentovalo se přitom tvrzením, že jsme vývozcem elektřiny, že v Evropě je jí dostatek a že velkou část produkce pokryjí ekologicky příznivější zdroje. Pár let stačilo, aby se ukázalo, že skeptici tehdy měli pravdu. Přinejmenším to pochopili i Němci, kteří před deseti lety sami sobě uložili zákaz dalšího rozvoje jaderné energetiky. O uplynulém víkendu od tohoto rozhodnutí definitivně couvli a umožní pokračování provozu za původně stanovené limity.

Proč je vlastně zajištění stabilní dodávky elektřiny tak složitou problematikou?

Jednak proto, že příprava a výstavba každé elektrárny je dlouhodobou záležitostí. Starat se letos, jestli budeme mít příští rok dost elektřiny, by bylo neskonale pozdě. V energetice se investuje na několik desítek let dopředu.

Pak také proto, že vyrobenou elektřinu je nutno z několika málo míst distribuovat prakticky na celé území, aby někde nevznikaly přebytky a jinde deficity. Prakticky jakákoliv investice ve prospěch kvality dodávek elektřiny a průchodnosti přenosové a distribuční soustavy se však potkává prakticky s týmiž problémy, jako výstavba dálnic a železničních tratí. Všichni chápou jejich potřebnost, ale nikdo je nechce mít za humny.

A do třetice je elektřina složitým tématem proto, že ji lze jen obtížně skladovat a její výroba musí do značné míry kopírovat aktuální poptávku. Část v danou chvíli přebytečné elektřiny je sice možné využít v přečerpávacích elektrárnách a přečerpanou vodu později – ve chvílích vyšší spotřeby – znovu turbínou přeměnit na elektřinu. Takových elektráren ale není k dispozici nekonečné množství a přehrady kromě toho mají na řekách i jiný než energetický účel, přinejmenším vodohospodáři jejich pomocí regulují vodní stavy, brzdí povodňové vlny a podobně.

Velkou komplikací jsou v tomto ohledu samozřejmě různé alternativní zdroje, ať už větrné elektrárny nebo solární panely. V zimě je světlo jen nějakých osm hodin denně, špičková spotřeba je ráno i večer v době, kdy je tma. Solární panely jsou v tu chvíli k nepotřebě a v síti tak musí být dostatek konvenčních zdrojů, které potřebný proud vyrobí. Ty jsou ale pro změnu k nepotřebě, když v létě svítí slunce dlouho a spotřeba elektřiny je nižší, protože se přinejmenším nepoužívá na vytápění. V podstatě přitom z technických důvodů platí, že jaký objem instalovaného výkonu je v neregulovatelných zdrojích, tak vysoká rezerva musí být připravena v záloze.

Že je ekonomicky náročné budovat konvenční elektrárny, které se používají méně, než by mohly, je zjevné. Nemluvě o tom, o čem se tolik mluví v posledních týdnech a měsících, totiž že neméně ekonomicky náročné je podporovat dotacemi výrobu z oněch solárních panelů, zvlášť když se z nich nečekaně stane investorský hit a začnou po celé zemi růst jako houby po dešti.

Abych se nějak dostal k závěru… Dnes už snad všichni v této zemi víme, že údajný přebytek elektřiny nikdy nebyl. Že stát k prosazování alternativních zdrojů přistoupil příliš lehkovážně (snahu ovlivnit trh státními zásahy, tedy dotacemi, trh opět využil pro sebe, jak už to tak obvykle bývá). Že životnost uhelných elektráren je omezena životností ložisek uhlí, na kterých stojí. A že české elektrárenství musí být přebytkové, protože v okolních státech  není dostatek zdrojů elektřiny, kterou bychom k nám mohli v případě potřeby dovézt (vlastně dovést) po drátech přenosové soustavy (i kdybychom k tomu měli dostatečně kapacitní příhraniční propojení).

To všechno – nejen mediálně extrémně zajímavou hrozbu zvýšení cen elektřiny – budeme řešit v aktualizaci energetické koncepce státu, kterou musíme v nejbližších měsících zpracovat a předložit veřejnosti i vládě.