Rozmohl se nám tu takový nešvar. Někteří lidé si píší, co chtějí, a prochází jim to. A to dokonce i v případě, že o tom nic neví, není to pravda nebo to nemá hlavu ani patu.
Začnu (mou oblíbenou) evoluční teorií sobeckého genu. Jediné, co může člověk předat světu, jsou geny a myšlenky. Předávání genů se děje tak nějak z podstaty života. Dovoluji si tvrdit, že je normální si takhle jednou dvakrát, v dobách Rakouska-Uherska třeba i 17x za život předat.
Vlastně i předávání myšlenek je spolu s rozením dětí velmi přirozené. Jako dítě rodičům říkáte, co se vám líbí nebo nelíbí. Jako rodič dětem říkáte, co by se jim mělo nebo nemělo líbit. A v komunikaci s ostatními to kombinujete.
A co je v dnešní době jinak? Nikdy nebylo tak snadné oslovit stovky či tisíce lidí. Dříve to byla výsada úzké skupiny. Např. panovník prostřednictvím svých služebníků sdělil, kolik má obyvatelstvo odvést na daních. Svitky učenců byly uloženy v knihovnách, kam se běžný člověk nedostal. Co víc, ten nejspíš neuměl ani číst. Prostý lid tak věděl jen to, co si řekl mezi sebou, případně, co mu sdělil někdo vyvolený.
Dovedete si asi představit, jaký průlom znamenal objev knihtisku. Jak obrovským krokem dopředu bylo zavedení povinné školní docházky, resp. zvýšení gramostnosti obyvatelstva. Co udělala svoboda slova. A pak přišla další média - noviny, rozhlas, televize... Vždy ale jejich obsah připravovala úzká skupina. Novináři, reportéři, dramatici, spisovatelé...
A pak přišel internet. Ze začátku také pouze pro vybranou skupinu lidí. Ale dnes? Asi pro 4,5 miliardy lidí po celém světě a počet uživatelů stále stoupá (2019 - https://www.internetworldstats.com/stats.htm). A každý znich má možnost obsah nejen konzumovat, ale i tvořit.
Když jsem na internet nastoupil já, lidé v mém okolí si začali zakládat emailové schranky. Kolem mě se objevovli tvůrci HTML stránek a spolu s nimi hosting zdarma. Pamatuju si velký rozmach osobních blogů kolem roku 2000. Témata byla různá. O koníčcích, recepty, fanouškovské, sbírky gifů, proana blogy s jídelníčky anorektiček... Už nebylo třeba orientovat se ve formátování textu a strukturování obsahu stránek. Stačilo se zaregistrovat, vybrat šablonu a začít publikovat.
Kapitola sama pro sebe byly chaty. Člověk si mohl "četovat" jen s někým, ale také mohl oslovit stovky lidí napsáním "na sklo". Bez závazku. Bez možnosti dohledání. Ale tu myšlenku předal.
Dnes je internet dostupnější, než kdykoli před tím. Už nepotřebujete investovat desítky tisíc do pořízení počítače. Nemusíte se plahočit do internetové kavárny. Za pár stovek pořídíte chytrý telefon a SIMkartu s připojením, a můžete brouzdat a tvořit obsah téměř kdekoli. Proč se otravovat s blogem, když stačí napsat status na sociální síti. Každou vteřinu letí miliony myšlenek ke stovkám milionů lidí. Nikdy v minulosti jejich oslovení nebylo tak snadné a dostupné.
A kde je zakopán pes? Jak jsem psal výše, dříve obsah sdělení s větším dopadem tvořili nějakým způsobem vyvolení. Ať už panovník, který měl moc se prosadit, anebo kočovný herec, který měl tu možnost jako jeden z tisíců. Buď se u nich předpokládala nějaká kompetence, anebo byli regulováni společností. Když někdo na ulici začal vykřikovat proti císařpánovi, nejspíš skončil v šatlavě. Když jste v hospodě začali vést rouhačské řeči, nejspíš jste skončili na pranýři. Zpětná vazba, co ano a co ne, byla velmi silná.
To dnes neplatí. Doktor věd mikroelektronik-technolog může psát články o sociálních problémech spojených s internetem. Stavební dělník - velmi úzce zaměřený expert na zednické práce, se vyjadřuje ke globálnímu oteplování bez jakýchkoliv kompetencí v této problematice, a jeho myšlenky mohou oslovit miliony. Nezaměstnatelný alkoholik může ovlivňovat migrační politiku České republiky prostřednictvím vlasteneckých výkřiků, i když se prezentuje, jako kdyby jeho vlast bylo Rusko...
Myšlenky a smyšlenky jsou od sebe k nerozeznání. Vše bez společenské regulace, protože společnost jednoduše nestíhá reagovat. Váhu myšlenek určuje algoritmus na základě potenciálu budit emoce, nikoli podle společenského přínosu. Dochází k přehlcení informacemi a k rozhodovací paralýze. Onu zpětnou vazbu internet zkratoval a vyřadil z provozu. Opět se tak dostávají ke slovu úzké skupiny, které vodí ovečky po pastvách, kde moc zelené trávy neroste. A je jen na společnosti, jak se s tím vyrovná a zda dokáže včas zvýšit své kompetence, aby se v těch všech myšlenkách neutopila.
