Letos jsem se po delší odmlce dostal na Rock for People. Nemůžu říct, že by mě program zásadně oslnil. Limp Bizkit padli a mezi zbylými kapelami, až na SUMíky, pro mě už nic srdcového nebylo. Pořád to ale není důvod, proč si nezablbnout v kotli. Tady ale přicházejí ALE.
POGO - pořadí kroků lze libovolně zaměňovatimage.google.com
První věc, které jsem si všiml, je, že výrazně posílila věková skupina 16 – 17 let, možná i mladší. Na tom není v zásadě zhola nic špatného. Co je horší, že se vůbec neumí chovat. Mezi stánky, doprovodném programu, na divadle i v kempu v pohodě, až do chvíle, než se nasoukala pod pódium. Celou dobu jsem měl pocit, že si to trénovali u televize a čekají, že to bude stejné.
Rozdělení na první řadu, kotel, hopsáče, hroziče a zbytek + individuální tanečníky se dodrželo málo kdy. Dost často si nebylo ani kde zahopsat, protože s prvním tónem se rozjel kotel – většinou hned dost zběsilé pogo a v místě, kde by mělo přecházet do umravněnějších, přesto stále aktivních, řad, stály už jen tupé ovce. Pokud nestojíte o pošlapané nohy, ale i tak si chcete zablbnout, není kde. Opojení davovou psychózou se nekoná. Zepředu do vás stále někdo vráží a lidi za vámi mají pocit, že by vás měli uklidit do kotle, i když se jen snažíte ustát pogové šťouchance. Alespoň, že se padlí v pogu stále zvedají, protože jinak by kotel přešel v mlýnek na maso. A že by jel non-stop, o tom nepochybuju, jelikož na kopák s basou už se netleská, ani se nehrozí pěstí, na volný dvě doby se neskáče, na nářez se nejede pogo – POGO SE JEDE POŘÁD, a to i na popík – žádný problém. Co ovšem musím ocenit, že kotli dařilo organizovat i složitější taneční kreace: Circling pit (pogo tanečníci běžící v kruhu) a Wall of death (kotel se rozdělí na dvě části, která se na ráznou dobu vrhnou proti sobě). Trošku mi bylo líto Derika ze SUM*41, který české pogošílenství nepobíral a byl vcelku nešťastný, že se mu dav nedaří umírnit. Yes, We are really crazy.
Rčení, že inteligenci davu určuje nejtupější kus, se jinak potvrdilo zcela. Derik nebyl jediný, komu se nepodařilo přenést informaci až k lidem. Například takový pan z The Street. Než lidi pochopili, že se jim snaží říct, že jsou skvělí za 5 a že by jim chtěl zvýšit rating na 10, ale musí proto všichni kleknout a na znamení vyskočit, trvalo to dobu delší než krátkou. Podobných situací byl festival plný. Dav nerozuměl, nereagoval a vůbec byl strašně rozbitý. Děkovat účinkujícím a přemlouvat je k nášupu se brzy zřejmě stane zcela zbytečné, protože už teď se půlka lidí sbalí a odejde (ano, rozumím, je více stejdží, kde začíná další program) a ti co zbudou většinou jen zírají a čekají na Godota. Skandování za přídavek se pak ztrácí v šumu.
Když se mi do ruky dostal festivalový plátek s rubrikou Jak na festival, málem jsem musel sbírat oči ze země. Bárbínka v šatičkách a přeskáčích na podpatečku – letošní model, co frčí. Co je horší, já tam takové modely potkával a nebylo jich málo. Ráno v kempu. Ze stanů lezou namalované slečny – učesané, uhlazené, a za nimi lezou mladí páni učesaní a uhlazení skoro stejně. Jestli byli namalovaní, toho jsem se raději dopátrat nesnažil. Asi mě brzy začnou řadit k nižšímu vývojovému stupni člověka, když se moje festivalová hygiena stává pouze z čištění zubů, sprchování a ráno si „jen“ umývám oči a namáčím vlasy, aby si mě nepletli s Rákosníčkem. Jo a měním si spodní prádlo, i tričko mám na každý den čisté. Jinak, vlastně proč ne. Asi jiné hodnoty či co.
Jen bych chtěl všechny tyto slečny poprosit, aby nečekaly, že okolí bude brát ohledy na jejich outfit a nelezly do kotle před koncertem, protože až to začne, 180cm/80kg je prostě víc než vašich 160 cm a 45 kg se železnou postelí. I pro mě bude lepší, když si najdete místo o něco dál, odkud uvidíte, než když vás pak budu přidušené a uplakané pouště dozadu. Pokud si taky uvědomíte, že si nemůže na fleku 50x70 rozjet svoji oblíbenou diskotékovou kreaci, jelikož tak vrážíte do lidí kolem sebe a ti lidi mají rádi své zuby a nosy, bude to excelentní.
