Vůbec bych se nedivil, kdyby něco podobného bylo již dávno sepsané, diskutované, potvrzené, zapovězené, archivované a poté opět oprášené. O co se vlastně jedná. Při jedné televizní diskuzi o charitě a pomoci druhým byl člověk, který se rozhodl nepřispět, protože mu to nic nepřináší, označen za sobce a lakomce jedním v této oblasti angažovaným. Toto zdánlivě jasné a logické nařčení ve mně evokovalo otázku, proč lidé vlastně přispívají.
Jistěže, nedělají to jen tak. Zřejmě mají dobrý pocit, že někomu pomohli. Všichni jsou spokojení. Chromý chodí, slepý vidí, opuštěné děti si mohou chatovat na internetu a dárce se doma culí, jak to všechno udělal hezky. Tak, a teď se zkuste odprosit od vnímání hodnoty pomocí peněz. Přijdete do obchodu a místo bankovek směníte s prodavačkou chleba za jablka a sušené hřiby. Typický obchod verze 1.0.
Jak jste si možná v poslední době všimli, začíná se brát zřetel na duševní vlastnictví. Zahrňme jej tedy do mého modelu. Opět jdete do obchodu a za 20 dubových topůrek si koupíte program pro evidenci králíků. Ano, převod mezi duševním a materiálním statkem je možný. Jistě, jde to i opačně. Celý půl rok datlíte do klávesnice jak vzteklí, abyste svůj výtvor nakonec vypálili na CDčko a vyměnili jej za fungl nový mikrosystém s možností přehrávat obě strany kazety současně. Obchod k tomu vlastně není vůbec potřeba – měnit můžete jen tak na ulici, nebo u křížku v polích mezi obcemi Pucov a Jinošov. Měníte duševní statky za materiální, materiál za službu, službu za duševní uspokojení …
Pravděpodobně už tušíte, kam směřuji. Když se kdokoli rozhodne darovat cokoli na dobrou věc, prostě si kupuje dobrý pocit za dobrý pocit druhého. Nedělá to ale pro druhé, dělá to pro sebe. Sobci jsou tedy de facto oba zmiňovaní na začátku. Jediný rozdíl mezi nimi je ten, že oba směňují svoje peníze za něco jiného, z čeho mají radost. Samozřejmě, jsou tu vnější vlivy – společnost, maminka, pan farář. Někdo, kdo nám vštěpoval nějaké hodnoty. Ty jsou velmi zajímavá věc. Pomáhají nám rozhodnout se, a to nejen v tom, co chci – další rozšíření mého sobeckého modelu.
„Jdi už konečně umýt to nádobí, nebo ti nařežu!“ Znáte? Máte možnost si vybrat. Uskutečnit obchod. Buď umyjete nádobí za nulový zisk, nebo vás čeká tělesný trest a to nádobí stejně budete muset umýt, takže záporný zisk. Na vyhrožování otci nemáte prostředky, nemáte s čím obchodovat. Jak se rozhodnete? Přece tak, jak je to pro vás nejvýhodnější. Myslíte jen na sebe. Jste sobci. Abychom ošetřili jakkoli nepravděpodobnou možnost, projdeme si druhou volbu. Když se někdo rozhodne provětrat otcův řemen a ještě umýt nádobí, zřejmě k tomu měl své důvody. Buď mu bolest působí blaho, rozhodne se dopřát otci trochu pohybu nebo se nechává rád přemlouvat – vždy to má ale nějaký přínos, vyšší hodnotu, než ostatní možnosti, stejně se člověk rozhodne pro něj nejvýhodněji, a nebo se rozhodne špatně, přeuspořádá si svůj žebříček hodnot a zohlední jej při rozhodování v podobné situaci.
Omlouvám se všem, které jsem pohoršil. Shrnout etiku, náboženství, obecné mínění apod. do jednoho šuflíku s nápisem hodnoty je ode mě troufalé. Označit nás všechny za sobce taktéž. Nepochybuji však o vašich žebříčcích a štaflích. Pokud vás napadá situace, kde tento model neplatí, popište mi ji, prosím, v komentářích. Děkuji.
