Je to tady jak u ****** a další hloupé fráze

Hádky. Nemám to rád. Fyzicky mi nedělají dobře. Sevře se mi žaludek, když slyším, že se do sebe někdo pustil. Připadám si jako zbitý pes. Prostě nic, o co by člověk stál. A ty argumenty, které padají … Hanba mluvit.

Sám se nerad hádám. Jsem přesvědčený, že se na všem dá domluvit. A hlavně, všemu se dá předcházet. I když ano, umím být protivný, náladový a ani můj pohár trpělivosti není bezedný. Rozhodně nesouhlasím s alibistickým „máme doma Itálii, ale pořád se máme rádi“. Je to jako říct „válka je tu na denním pořádku, ale lidé žijí v míru“. Proč bych měl zvyšovat hlas na někoho, kdo chci, aby mi věřil, komu chci věřit, komu se chci svěřit a kdo mi bude nosit toaletní papír, až mě dožene hnačka…

Protože jsem čím dál víc přesvědčen, že genderová rovnost je utopie – rovné příležitosti jsou věc druhá, je pro mě fungující rodina postavená na modelu „otec – hlava rodiny“. Jako pan prezident. Je jedno, co předchází rozhodnutí, kdo se na něm podílí. Jestli to senát (tchýně) vrátil do sněmovny (manželce) k přepracování. Prezident to podepíše a navenek reprezentuje rodinu. Přijde mi to tak správné, protože žena, jakožto rodička (může být i císařovna), je primárně pečovatelka o děti. A děti si zaslouží péči 24/7 non-stop… protože třeba jednou manželka nebude na blízku, aby mi nosila toaletní papír. Takže proč manželce k péči o potomstvo, zejména to plazivé a batolivé, přihazovat další starosti. Jak bych rád svoji paní někdy zastoupil, ale prostě „nejsem máma“.  Přinejmenším nedisponuju mlékomaty, nesměju se tak hezky, nemám tak příjemný hlas …

Nechci v tom dále břednout, takže k věci. Protože veřejná prostranství či tenké stěny skýtají různé situace, občas se stávám nechtěným svědkem hádek. Dál tedy subjektivně ve stylu „Jak to vidí chlap“.

Z mé zkušenosti, když hádku vede muž, je to v podstatě vždycky podepírání ega silou. Jsi taková a taková, bude po mém a basta. Pravdu a kvalitu muže nechám být. Nic zajímavého. Dámy proto prominou, že jim neposkytnu vodu na mlýn.

Když ale hádku iniciuje žena, ani ďábel nevychází z pokoje. Nevím, jaké mají zastoupení ve společnosti, ale setkávám se se samými matkami-generálkami. Matrónami, chcete-li. Mimochodem, věděli jste, že matrona je, mimo jiné, ženský ekvivalent patrona? V hádkách ovšem nejde o patronu, ale spíš o neřízenou střelu s jadernou hlavicí. Hádající se žena zdaleka není tak čitelná jako muž. Je to záludnost sama. Podpásovka střídá podpásovku. Zásadně útočí na víc slabin najednou.

Tak třeba, milé dámy, na maminku se nešahá. Ať je jaká chce. Je to naše matka. Možná není úplně ideální. To my samozřejmě víme. Ale je to naše matka! Má polovinu genů stejných jako my, a navíc nás bránila před otcem, když jsme rozbili okno. Z naší strany platí to samé, a doufám, že se tím mí kolegové mužského plémě řídí.

Nestřílejte do vlastních řad. Když to udělá velitel v bitvě, je označený za psychopata, celý svět ho odsoudí a žene do Haagu. Vím, že existují dva způsoby, jak se dostat na výsluní. Buď jste tak dobří, že vám nikdo nemůže konkurovat a výsluní vám náleží. A nebo zůstanete průměrní, možná i podprůměrní, a zbavíte se konkurence. Přesně to děláte, když těm, které označujete za partnery, nadáváte do blbečků, ťukáte si na čelo, co to zase vyvedli, a nebo je přesvědčujete o tom, že nejsou normální. V tu chvíli jsou vším, jenom ne vašimi partnery. Á propos, ve vztahu nejsou žádoucí vítězové a poražení. Bylo by to jako vyrazit dobývat svět s bandou žoldáků. Tažení trvá pouze tak dlouho, než potkají někoho, kdo jim zaplatí víc.

Extrémnější formou palby do vlastních řad je, když se postavíte proti celé rodině a prohlásíte: „Je to tady jak u debilů!“ Co tím chcete říct? Nechala jste se oslepit láskou, a vzala si člověk, se kterým neumíte vyjít? Věřila jste mu, že si dá pozor? Nedohodli jste se na tom, jak si představujete společné soužití, výchovu dětí atd.? Nerevidujete průběžně váš vztah? Neumíte vnést do vztahu motivaci, aby i druhá strana měla chuť přispět k dílu? Myslíte si, že manžel musí, jenom proto, že je to váš manžel? Čekáte projevy lítosti od někoho, koho jste právě nazvala debilem? Chcete odvést pozornost od věcí, které se nepovedly a za které jste spoluodpovědná? Jste nervově labilní? Ať už je důvodem vašeho klení cokoli, nepomůže ničemu. Shodila jste svoje blízké, a to se žehlí sakra dlouho. Emoční uklidnění se pravděpodobně stejně nedostavilo. Problém se nevyřešil. Navíc, pokud se snažíte ujmout se role samozvaného vládce, vlády jste se chopila právě v okamžiku občanských nepokojů. A jste na to sama.

Dalším z nešvarů v hádkách, kterého jsem si všiml, je rekapitulace všech křivd od stvoření světa. Nevím, jestli to označit za úsměvné, nebo za smutné. K rekapitulaci zpravidla dochází ve chvíli, kdy iniciátorce hádky dojdou argumenty. Uvedu příklad. Muž se vrátí domů bez chleba, který slíbil, že koupí. Ženu to rozpálí do běla, a spustí: „Jak to, že jsi nekoupil chleba. Slíbil jsi mi to.“ Možná ještě přidá, že na něj není spoleh. Odpověď vzorného muže je: „Máš pravdu, miláčku. Promiň.“ Hádka pro chlapa končí. Jenže ženské pořád vře krev v žilách. Aby si ulevila, začíná přidávat věci, které měly být dávno vyřešené. Obě strany si z nich měly vzít ponaučení a poslat je do věčných lovišť. „Před deseti lety jsi mě zapomněl vyzvednout od vlaku, a já musela jít domů v lodičkách v dešti celý kilometr a třistapadesátsedmapůl metru. Na Vánočním koncertě jsi pořád civěl té operní zpěvačce do výstřihu. Už mě nemáš rád.“ Z obzvlášť podpásových bych vypíchnul větu, která je pro chlapa velice, ale velice, drtivá: „No jo, podnikatel, ale chleba koupit neumí“. Sami takových přilití oleje do ohně jistě vymyslíte nespočet. Otevírat staré věci se, podle mě, opravdu nehodí. Vezměte si, kdybyste si měli hodit na záda každé břímě, které potkáte. Po pár metrech padnete na kolena. Není to dobré ani pro ženu, ani pro muže. Brání to v posunu vztahu dál. Vytahováním starých záležitostí také poukazujete na to, že nejste schopni problémy dořešit do úplného konce. Ani to vám nepomůže ve vaší snaze „vyhrát hádku“, která se, jak jsem psal, vyhrát nemá. Hádka má končit smírem.

Pamatujte také na to, že chronické vyvolávání hádek se může klasifikovat jako domácí násilí. Ano, správně, není to jenom o fackách. Viz:

K činům patří nejen nadávky a vyhrůžky, podezírání, výslechy, rušení spánku, vyptávání se do noci, stálé kontroly druhého, výčitky, ponižující zákazy, ale mnoho dalších. (http://www.domacinasili.estranky.cz/clanky/clanky/psychicke-formy-domaciho-nasili-.html)

Pokud vás trápí situace ve vztahu, vždy byste měli začít u sebe. Přinejmenším si sesumírujte, co vám vlastně nevyhovuje a co chcete ze vztahu vytěsnit. Vina nemusí být na vaší straně, přesto nezapomínejte být sebekritičtí. Nesebekritický člověk se stává slonem v porcelánu, nešetří příkazy jako „dej mi pusu“, „miluj mě“ apod. a může být velmi nepříjemně překvapen, pokud jeho okolí dojde trpělivost. Zkrátka, za neuspokojivý vztah nemohou vždy jen ti druzí. Nesnažte se také dělat revoluce. Možná se vám podaří mnoho problémů vyřešil, ale další se vynoří a idylka se nekoná. Raději pěkně podle Darwina a evoluce – po malých krůčcích k vysněnému cíli. A hlavně, mluvte spolu, mluvte spolu, mluvte spolu…