Maximální souhlas.  Celá situace s vlnou migrace je absurdní divadlo neschopnosti politiku. Nechali to dojít tak daleko, že situaci již nejde zvládnout. Kdyby armáda nastoupila včera, je to možná pozdě. Jde o to, jak technicky zastavit tisícihlavé davy, aniž by se použila hrubá síla. A pak se mohou dít věci, na které nebudeme hrdí a které nebudou pěkné. Všechno jenom proto, že příliv migrantů nestopli hned na začátku.

co e bitky u Vidně týče, byla to zajímavá kolakice, která by dnes nebyla už možná. I když kdo ví, možná jedna velká velkokolaice vzniknout bude muset a združí i současné nepřátele.

Dovoluji si oponovat - "kdybyhistorie" je vždycky založena na spekulacích. Bitvy s Turky nebyly primárně založeny na sporu mezi islámem a křesťanstvím (Turci někdy moc dobře posloužili i křesťanským panovníkům k prosazování jejich zájmů). Šlo zde o střetnutí mezi expandující říší a dalšími státními útvary. Pokud by byla padla Vídeň, je dost možné, že by Turci byli zastaveni o kousek dále, třeba u Prahy, kde by se spojila ještě větší síla "křesťanské" Evropy - více by přispěla ohrožená Svatá říše, Francie, atd. Pokud by byl padl Lvov, tak by pro změnu proti Turkům více přispěli Rusové. Osmanská říše by pak byla ještě o něco větší, ale protože se jednalo o národnostně i nábožensky velmi pestrý státní útvar, dříve nebo později by se opět rozpadl. To jsme ostatně viděli i v reálné historii, nikoli v "kdybyhistorii". Na troskách Osmanské říše zůstaly země, které byly muslimské už před osmanskou expanzí, a ostatní zůstaly křesťanské (dokonce zůstaly křesťanské i velké oblasti v Malé Asii, kde došlo k etnickým čistkám Turků vůči křesťanům až na konci 1. světové války, a zde konkrétně šlo pouze o snahu udržet aspoň Malou Asii, když byl zbytek říše ztracen, nikoli o islám). Islám se o trochu více uchytil pouze v některých oblastech Balkánu (Albánie, kde převažuje, a Bosna, kde je to s křesťanstvím tak půl na půl).

Dnes Evropa čelí něčemu jinému. Nejde o střetnutí státních útvarů či mocenských bloků, ale o novodobé stěhování národů. A tomu se čelí dost blbě. V podstatě nám zbývá pouze mírnit následky a přizpůsobovat se, pokud tedy nechceme odhodit evropské hodnoty a nevrátit se k nějaké formě totalitarismu s ideologií likvidace nežádoucích etnických skupin. K mírnění následků samozřejmě patří i to. důsledně vracet všechny migranty, kteří jdou pouze "za lepším" a neutíkají před perzekucí. A také neustále připomínání evropských hodnot, k nimž patří ovšem i pomoc bližnímu. Islámu se už v Evropě nezbavíme, ale cestou může být jeho "evropeizace".

Např. tak, že by se teologické fakulty evropských univerzit začaly zabývat také islámskou filozofií a vypracovaly na základě svatých textů takovou umírněnou verzi, která by byla s evropskými hodnotami v souladu. I v křesťanství existují fundamentalisté, kteří berou svaté texty doslova a nejraději by víru vynucovali silou, ale v něm se prosadil hlavní proud hlásající toleranci a interpretaci svatých textů jako podobenství. Něco takového by mohla být cesta evropského islámu, který by poté mohl být vzorem i muslimům mimo Evropu, kteří nechtějí žít v islamofašistických diktaturách.

Těžko říci, co by kdyby, ale mohlo by to mít i civilizační vliv na islám. Svobody byly v Evropě často vybojovány i přes odpor tradičních struktur (především církve). Evropská tradice islámu je daleko kompatibilnější s liberální demokracií a současné vlivy jsou cizorodé. V každém případě nelze chápat výboje Osmanské říše jako výboje náboženské, Turci byli z náboženského hlediska vcelku tolerantní a dobytí a ovládnutí by zřejmě nebylo spojeno s násilnou islamizací... Třeba Bulharsko nebo Řecko si uchovalo křesťanskou identitu i přes  pět století turecké nadvlády...

Přesně tak. V pozdější Osmanské říši, když už její expanze ustala, se naopak křesťané velice hodili. Muslimové měli určité typy poznání či studia zapovězeny, takže se pak na vysokých pozicích státní správy osvědčili vzdělaní křesťané (především Řekové). V 19. století už byla křesťanská klika ve vedení státu tak silná, že začala snít o tom, znovu zevnitř postupně proměnit Osmanskou říši v Byzantskou. Přítrž tomu učinil až nárůst tureckého nacionalismu. Turci totiž v té době už měli velmi dobré kulturní kontakty s Evropou a inspirovali se i německým nacionalismem. V mezinárodní politice se pak hodili třeba Velké Británii jako hráz proti ruské rozpínavosti (připomínám: Rusové=křesťané, Turci=muslimové). V reakci na turecký nacionalismus zesílil nacionalismus srbský, bulharský a řecký, a bylo po soužití. Říše se po celé 19. století rychle rozpadala, na počátku 20. století to vedlo ke třem balkánským válkám a na konci 1. světové války i k rozsáhlým etnickým čistkám (kdy byly z Anatolie či Pontu vysídleny statisíce Řeků, kteří v těch místech žili už více než dva tisíce let, a povražděny statisíce Arménů). Následky rozpadu Osmanské říše si Balkán nese doposud (rozpad Jugoslávie, občanská válka v Chorvatsku, Bosně, problémy v Kosovu). Ale to už je zase jiná kapitola dějin. Každopádně interpretovat je jako odvěký boj křesťanství a islámu je poněkud...zjednodušující.

Jojo...